Druhý život

13. září 2018 v 10:26 |  Příběhy
Milovala ten pocit, kdy něžně našlapovala svými měkkými polštářky jehličím a les kolem tlumil veškeré její zvuky. Jako by ji noc skryla do svého temného pláště a propůjčila jí kouzelnou moc, jakoby nebyla živým tvorem, ale tichou hvězdou, jednou z mnoha a přesto tou nejjasnější. I přes to něco v tomto letním večeru její světlo předčilo, modrý záblesk nad lesem, náhlý a výstražný. Co to bylo? To se chystala zjistit.

Otočila se na svou maminku. Ona tak uvolněně nevypadala. Cítila z ní napětí, možná i lehký strach. "Je tam něco důležitého, Feruško. Něco, co je se mnou provázané. Cítím to," podávala strohý důvod svého znepokojení. Ani jedna z nich nevěděla, co se tam doopravdy skrývá.

Konečně dorazily až na mýtinu. Tohle místo bylo pro Ferus nesmírně podivné a fascinující zároveň. Mýtina jako by měla tvar dokonalého kruhu, s téměř geometrickou přesností kolem ní končil les a vně začínal palouček se sametovou trávou. Co však působilo o to víc nadpozemsky byl strom uprostřed toho všeho. Ferus v něm poznala droell, neobyčejně silný druh stromu se spirálkovými listy a jemnými bílými květy, jejichž vůně se linula po celé mýtině. Ve kmeni onoho stromu svítil znak Anima a osvětloval tak vše kolem svou chladnou září.

Ferus se zde už jednou ocitla, a stejně jako tehdy ji i nyní pohltilo udivení, snad i slabý strach z neznámého. Něco tu ale bylo jiné v porovnání s první návštěvou. Něco navíc.

Když obě alaty popošly blíže, všimly si, že pod zářícím kmenem stromu ležel blankytně modrý šátek, zabalený do malého ranečku. Spera se ujala iniciativy a rychlou chůzí vykročila k němu. Samým napětím ji svrběly tlapky, jak už měla svůj potencionální cíl na dosah. Přesto ale neměla odvahu se k němu rozeběhnout - vždyť ani nevěděla, co to je a zda je to bezpečné. Ani nad tím moc dlouho nepřemýšlela, protože na to nebyl čas. Raneček už ležel půl stopy od ní a zvláštně se nadzvedával. Spera se zhluboka nadechla, packou odtáhla cíp látky a....

Zaútočilo to na ni! Svou roztomilostí. Přímo před ní totiž ležela tři malá spící koťátka, stará sotva pár dní. Všechna byla tmavě mourovatá, místy hnědá, místy až černá. Každé z nich mělo u tlapky lísteček, na kterém byla lunarijským písmem napsána jejich jména. Nejmenší a nejtmavší z nich se jmenovalo Mimi. Prostřední, tmavý kocourek, měl u sebe napsáno "Marco". Poslední, největší a nejsvětlejší z nich, byla kočička jménem Maryllin.

Spera nalezla ještě jeden lísteček, ze kterého přečetla následující vzkaz: "Spero, postarej se o ně, prosím."

Celá tahle situace byla více než podivná. Jak tento "odesílatel" koťátek věděl, že je najde zrovna ona? Odkud se tu ti mrňouskové vzali? Fakt, že takový sněhobílý papír ještě nikdy neviděla, ani takové pero, které by udělalo stejně tenkou, tmavě modrou stopu, ji mátl ještě více. Znala lidské nástroje na psaní, mnohokrát sledovala Virten, jak píše dopisy královně, a přesto se ještě neshledala s tak zářivě bílým papírem. Napadlo ji, že to pochází ze Země. Odkud by ale autor znal jejich písmo, které se používalo jen tady?

Její dcera stála vedle ní a prohlížela si obsah ranečku. "Mami, musíme je odnést někam do tepla, ať neprochladnou," drcla do Spery hlavou, aby ji vytrhla z myšlenek. Spera na to mlčky kývla, neschopna zformulovat jakoukoliv větu. Jen mlčky popadla raneček do tlamy a roztáhla křídla, že vzlétne. Musí je odsud ihned odnést a zahřát je. To jí radil mateřský instinkt, který se v ní znenadání probudil. A zjevně jen tak neustane.

Nikdy se nedozvěděla, odkud se Mimi, Marco a Maryllin vzali. Jedním si ale byla jistá: přišli k ní. A ona se o ně postará, i kdyby měla bojovat s celou saeví smečkou. Teď jsou součástí její rodiny.

______________________________________________________
Na památku mých zlatíček, která odešla do lepšího světa.
Mimi 27. 8. 2018 - 1. 9. 2018
Marco 27. 8. 2018 - 1. 9. 2018
Maryllin 27. 8. 2018 - 6. 9. 2018
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.