Září 2018

Srdce z křemene

23. září 2018 v 2:32 Příběhy
Bylo pro tebe velice zvláštní vyjít po tak dlouhé době ze svého maličkého pokoje. Hlavní sál byl oproti němu veliký a vzdušný, s velkými vitrážovými okny. Slunce, které skrze ně dopadalo na tvou tvář, jako by tě povzbuzovalo a dodávalo ti sílu vyjít zase mezi ostatní. Tančilo po tvých rtech tak usilovně, až na nich probudilo slabý úsměv.

První si toho všimla Singi. Jakmile spatřila tvé husté, modré kadeře, rozeběhla se k tobě a sevřela tě v pevném objetí. Na moment jako by ti vyrazila dech, a s ním i melancholické myšlenky. Možná je budeš mít vždy, když budeš dýchat.

Hned v závěsu za ní byla Flammifera. Připadalo ti více než úsměvné, že zrovna ty dvě tě vítají jako první a nechávají tak roztát led, usazený na tvé duši. Koneckonců, jsou to ohnivé sestry. Přivinula sis je k sobě, zpočátku jemně, ale netrvalo dlouho a plna dojetí jsi je stiskla o něco silněji.

Uslyšela jsi kroky na schodech. Vzhlédla jsi od svých milovaných kamarádek a pohlédla tím směrem. Jako vždy ses nechala unést jeho zelenýma očima, někam hluboko do lesů, na svěží palouček plný lučního kvítí. Ačkoliv Singi i Flammifera přirozeně dodávaly tvému tělu dostatečné teplo, co tě doopravdy zahřálo, byly jeho ryšavé, rozcuchané vlasy. Nikdy nešly zcela zkrotit, a tys to moc dobře věděla, protože ses o to už nesčetněkrát snažila. Nakonec ses smířila s tím, že to tak má být a že jejich směr, kterým se mají ubírat, neovlivníš. Stejně jako neovlivníš pocity, jež jsi vůči němu chovala.

Obě ohnivé sestry o krok ustoupily a udělaly mu prostor, aby tě mohl řádně přivítat, svou malou milovanou sestřičku. "Jsem moc rád, že jsi zpátky," pohlédl ti do očí a chytil tě povzbudivě za ruce. Cítila jsi, jak se ti hrne krev do tváří, jak v nich pění a vaří se. Nikdo jiný nedokázal na tvé smetanově bílé pokožce vykouzlit ruměnec. Nikdo kromě Patriase.

Snažila ses zakrýt své červenání, ale soustředila ses na to až moc. Tak moc, že sis ani neuvědomovala, jak se k tobě Patrias sklonil a dal ti sourozeneckou pusinku na čelo. Jako by čas plynul normálně, ale tebe v něm někdo zpomalil. Vše ti v samém šoku došlo až o vteřinu později, kdy ses zabořila do opojné vůně borovicového jehličí. Tak vonělo jeho objetí - jako když si člověk lehne do mechového polštáře a tiše ochutnává vůně, zvuky, obrazy lesa. Normálního člověka by to uklidnilo, v tobě však oba činy rozpoutaly vnitřní paniku.

Vzedmula se v tobě mořská vlna a narazila do skalnatého útesu. A znova, silněji, stále do toho samého kamene. Jenže skála neustoupila. Stála dál na místě, představujíc oporu pro rozrušenou vodu. Tak nějak vypadal váš vztah. Ať už jsi panikařila jakkoliv a snažila ses od něj oddálit, on vždy pevně stál po tvém boku. To tě nakonec uklidnilo. Stydlivost a rozrušení odtekly, a hladina moře se umírnila. Klesla jsi do jeho objetí, a také se nechala odnášet po proudu - někam do toho krásného lesíku, na palouček svěžesti a útěchy, který Patrias vytvářel ve tvém srdci.

Jako by ti snad četl myšlenky, jemně se od tebe odtáhl a vložil ti něco studeného do ruky, čímž tě vytrhl z tvého harmonického rozjímání. Rozevřela jsi dlaň a prohlédla si předmět. Byl to nádherný, mléčně bílý horský křemen, otesaný do tvaru srdce. Patrias si dal určitě hodně práce s jeho opracováním. Skrýval v sobě neobyčejné kouzlo, pohled na jeho třpytivý a čistý povrch jako by tě hladil po duši.

"To ses na moment bála, co jsem zase vymyslel za hloupost, viď? A nakonec se mi to docela povedlo. Doufám, že ti z toho spadl kámen ze srdce," zasmál se žertovně. Vědělas, že takhle špatnou slovní hříčku musel mít jedině od Felicitase nebo Alexandry. Přesto ti přišla skvěle použitá a zasmála ses s ním. Bylo to poprvé, co ses od smrti své matky zasmála. Poprvé, co jsi někomu věnovala svůj sladký smích. Tenhle patřil jen a jen jemu, stejně jako tvá láska. Láska, přesahující i tu sourozeneckou. To však nikdo nevěděl. Jen ty sama, a tvé srdce z křemene.

Druhý život

13. září 2018 v 10:26 Příběhy
Milovala ten pocit, kdy něžně našlapovala svými měkkými polštářky jehličím a les kolem tlumil veškeré její zvuky. Jako by ji noc skryla do svého temného pláště a propůjčila jí kouzelnou moc, jakoby nebyla živým tvorem, ale tichou hvězdou, jednou z mnoha a přesto tou nejjasnější. I přes to něco v tomto letním večeru její světlo předčilo, modrý záblesk nad lesem, náhlý a výstražný. Co to bylo? To se chystala zjistit.

Otočila se na svou maminku. Ona tak uvolněně nevypadala. Cítila z ní napětí, možná i lehký strach. "Je tam něco důležitého, Feruško. Něco, co je se mnou provázané. Cítím to," podávala strohý důvod svého znepokojení. Ani jedna z nich nevěděla, co se tam doopravdy skrývá.

Konečně dorazily až na mýtinu. Tohle místo bylo pro Ferus nesmírně podivné a fascinující zároveň. Mýtina jako by měla tvar dokonalého kruhu, s téměř geometrickou přesností kolem ní končil les a vně začínal palouček se sametovou trávou. Co však působilo o to víc nadpozemsky byl strom uprostřed toho všeho. Ferus v něm poznala droell, neobyčejně silný druh stromu se spirálkovými listy a jemnými bílými květy, jejichž vůně se linula po celé mýtině. Ve kmeni onoho stromu svítil znak Anima a osvětloval tak vše kolem svou chladnou září.

Ferus se zde už jednou ocitla, a stejně jako tehdy ji i nyní pohltilo udivení, snad i slabý strach z neznámého. Něco tu ale bylo jiné v porovnání s první návštěvou. Něco navíc.

Když obě alaty popošly blíže, všimly si, že pod zářícím kmenem stromu ležel blankytně modrý šátek, zabalený do malého ranečku. Spera se ujala iniciativy a rychlou chůzí vykročila k němu. Samým napětím ji svrběly tlapky, jak už měla svůj potencionální cíl na dosah. Přesto ale neměla odvahu se k němu rozeběhnout - vždyť ani nevěděla, co to je a zda je to bezpečné. Ani nad tím moc dlouho nepřemýšlela, protože na to nebyl čas. Raneček už ležel půl stopy od ní a zvláštně se nadzvedával. Spera se zhluboka nadechla, packou odtáhla cíp látky a....

Zaútočilo to na ni! Svou roztomilostí. Přímo před ní totiž ležela tři malá spící koťátka, stará sotva pár dní. Všechna byla tmavě mourovatá, místy hnědá, místy až černá. Každé z nich mělo u tlapky lísteček, na kterém byla lunarijským písmem napsána jejich jména. Nejmenší a nejtmavší z nich se jmenovalo Mimi. Prostřední, tmavý kocourek, měl u sebe napsáno "Marco". Poslední, největší a nejsvětlejší z nich, byla kočička jménem Maryllin.

Spera nalezla ještě jeden lísteček, ze kterého přečetla následující vzkaz: "Spero, postarej se o ně, prosím."

Celá tahle situace byla více než podivná. Jak tento "odesílatel" koťátek věděl, že je najde zrovna ona? Odkud se tu ti mrňouskové vzali? Fakt, že takový sněhobílý papír ještě nikdy neviděla, ani takové pero, které by udělalo stejně tenkou, tmavě modrou stopu, ji mátl ještě více. Znala lidské nástroje na psaní, mnohokrát sledovala Virten, jak píše dopisy královně, a přesto se ještě neshledala s tak zářivě bílým papírem. Napadlo ji, že to pochází ze Země. Odkud by ale autor znal jejich písmo, které se používalo jen tady?

Její dcera stála vedle ní a prohlížela si obsah ranečku. "Mami, musíme je odnést někam do tepla, ať neprochladnou," drcla do Spery hlavou, aby ji vytrhla z myšlenek. Spera na to mlčky kývla, neschopna zformulovat jakoukoliv větu. Jen mlčky popadla raneček do tlamy a roztáhla křídla, že vzlétne. Musí je odsud ihned odnést a zahřát je. To jí radil mateřský instinkt, který se v ní znenadání probudil. A zjevně jen tak neustane.

Nikdy se nedozvěděla, odkud se Mimi, Marco a Maryllin vzali. Jedním si ale byla jistá: přišli k ní. A ona se o ně postará, i kdyby měla bojovat s celou saeví smečkou. Teď jsou součástí její rodiny.

______________________________________________________
Na památku mých zlatíček, která odešla do lepšího světa.
Mimi 27. 8. 2018 - 1. 9. 2018
Marco 27. 8. 2018 - 1. 9. 2018
Maryllin 27. 8. 2018 - 6. 9. 2018