Můj boj o ztracené zázemí

24. června 2017 v 12:31 | Ferus |  Jiné
Někdy se Vám v životě přihodí věci, které Vám hodně ublíží a nějakým způsobem Vás poznamenají, některé drobně, jiné rozsáhle. Lidé kolem Vám říkají, ať to hodíte za hlavu, že je hloupost se trápit kvůli něčemu, co pro ně vypadá jako maličkost. Radí Vám o tom už nemluvit a nemyslet na to, v domnění, že na to nakonec úplně zapomenete a všechno bude zase skvělé. Problém je ten, že ne vždy lze v sobě něco pohřbít. A že čím víc to dusíte, tím víc Vás to rozežírá uvnitř.

Nebudu zde líčit, co se stalo. Ostatně o tom pár lidí ví, a každý má svou vlastní verzi příběhu. Je pozdě na vysvětlování, které by takovou verzi pozměnilo, nebo by dokonce očistilo moje jméno. Konec konců, nezáleží na tom, co jste udělali. Obě strany si upraví vyprávění konfliktu, aby jejich verze líčila jejich křivdu, ublížení a především právo. Možná že i já to dělám, nevím. Ale vím jistě, že celá záležitost mi neuvěřitelně ublížila, víc, než si druhá strana myslí.

Když Vás nenávidí člověk, který pro Vás hodně znamená, a nějakým způsobem Vám velmi ublíží, tak moc, že není místo pro odpuštění, odejdete. Necháte ho za sebou a prostě odejdete, protože lidi se koneckonců dají nahradit. Je přirozené, že se všichni mění a že nikdo nezůstane takovým, jakým byl na začátku. Stejně jako vztah, který s nim máte. Jenže co když se nenávidíte se svým vlastním světem, který Vám do té doby poskytoval veškerou útěchu?

Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že se mým přátelům líbí Lunaria. Doufala jsem, že i pro některé z nich by se stala hlavním zázemím, útočištěm, stejně jako pro mě. Bylo to místo, kde jsem se cítila bezpečně, kam jsem utíkala, když mi reálný svět ublížil nebo mi prostě nestačil. A moc jsem si přála, aby takový pocit poznalo i více lidí. Aby Lunaria pro ně znamenala tolik jako pro mě. Tehdy jsem se rozhodla, že Lunarii otevřu. Že se do ní lidé mohou podívat formou roleplaye, tedy společného psaní příběhu ve dvou či více lidech. Vytvořila jsem tak rozsáhlý a skvělý příběh. A tak se stalo, že jsem u jednoho člověka dosáhla svého přání. Spatřil Lunarii mýma očima. Zamiloval si ji. Žil v ní. Jenže jakmile se tohle stalo, stejně jako já, i on vložil do Lunarie velkou část sebe samého.

Stala se špatná věc, během které mi hodně ublížil, tak moc, že nebylo místo pro odpuštění. Odešla jsem. Nechala jsem ho za sebou a prostě odešla, protože lidi se koneckonců dají nahradit. Jenže se objevil ještě větší problém, než samotný konflikt. Lehce zapomenete na všechny hezké i ošklivé zážitky, které s takovými lidmi zažijete. Ale nezapomenete na ně, když se již zapsaly do vašeho světa. Když jsou už jeho velkou součástí, tak velkou, že ji nelze přepsat.

Kdykoliv jsem se cítila špatně, utekla jsem do Lunarie. Ale od té doby, jakmile jsem do ní vstoupila, cítila jsem se ještě hůř, protože všude kolem mě byly stopy člověka, který mi celou tu dobu lhal a pohrával si se mnou. Člověka, který mě podrazil víc než kdokoliv jiný za celý můj život. Člověka, který mi připomínal jen to špatné. A s ním i Lunaria.

Z toho důvodu jsem přestala do Lunarie chodit. Už jsem se tam nemohla vracet, protože s každým návratem se bolest stávala čím dál tím víc nesnesitelnější. Místo, které mi vždy bylo mentálním zázemím, bylo poskvrněno, pošpiněno, vypleněno. Otevřeně Vám povím, že přesně od té doby trpím úzkostnou poruchou, protože už nemám kde ventilovat své vnitřní problémy, které jsem do té doby řešila právě v mém malém světě. Ztratila jsem jistotu v sobě samé. Už jsem nepadala do měkkých polštářů, ale na tvrdou a chladnou zem.

Nejenže jsem trpěla já, trpěly i mé postavy. Děj v Lunarii se prakticky zastavil a od té doby se pohnul jen o malý kousek. Dřív tam čas plynul stejně jako se mnou - jeden můj den prožitý na Zemi byl i jedním dnem prožitým v Lunarii. Jenže od prázdnin 2015 v Lunarii uplynul asi jen měsíc. A zatím nepřibývá.

Když Tenebrosovi zabili jeho milou, nechal vypálit celé dvě vesnice, které se na tom podílely. Území, na kterém stály, už není nic, jen pláně plné popela, už 20 let. Údajně nemá smysl začít stavět novou vesnici na tomto zpustošeném místě. Lidé to tam pojmenovali Mrtvé pláně. Nic tam nežije, najdete tam jen mrtvé pahýly stromů a nános popela, připomínající písečné duny.

Já ale nedopustím, abych se vzdala. Nedovolím, aby se z Lunarie staly Mrtvé pláně. Každý příběh se dá přepsat. Vstanu a přepíšu svůj příběh. Přepíšu příběh svého světa. Vystavím ho do krásy a dokonalosti, jako kdysi. Udělám z něj zase své zázemí. A nikdo mě v tom nezastaví. Po tom všem cítím, že dokážu všechno. Mám novou naději, nové cíle, novou odvahu. Kdykoliv mě něco srazí k zemi, zvednu se a vrátím silnější úder.

Budu o Lunarii bojovat. A tento boj vyhraju.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaký element vám je nejbližší?

Vzduch
Země
Voda
Oheň

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 24. června 2017 v 14:26 | Reagovat

Moc hezký článek, určitě si nenech Lunarii vzít, zlé vzpomínky časem pominou...

2 R. R R. R | Web | 26. srpna 2017 v 20:09 | Reagovat

Bojuj!

Nebo tě nakopnu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.