Březen 2017

Den, kdy zmizelo slunce

18. března 2017 v 0:02 | Ferus |  Jiné
Celé dva měsíce jen sedíte před kalendářem a čekáte. Zpočátku to je těžké, jako by zmizelo vaše slunce, vaše motivace, váš pohon, váš celý svět, všechno. Překonáte ale všechny záchvaty pláče a neustále počítáte dny. Padesát sedm, padesát šest... Padesát... Čtyřicet dva... Třicet pět... Dvacet osm, už jen měsíc... Dvacet jedna... Čtrnáct. Někde ve dvou týdnech přijde ten zlom. Už to není tak daleko, začínáte si uvědomovat, že to brzy přijde. Deset, sedm, pět, tři... A pak nastane ten moment, kdy přejdete na hodiny. Když se dostanete na dvacet čtyři, celé vaše tělo příjemně brní. U šestnácti brnění zesílí na maximální výkon a u poslední hodiny už tajíte dech, protože přecházíte i na minuty.

Stojíte na Hlavním nádraží a netrpělivě přešlapujete, když v tunelu spatříte záblesk žluté barvy. Máte pocit, že se roztrháte na milion kousíčků, že se samým štěstím rozplynete. Běžíte podél nástupiště a hledáte správný vagónek, bloudíte mezi lidmi, napětí roste... A pak se vaše pohledy střetnou. Srdce se zastaví. Rozeběhnete se, přeskakujete kufry, co nejrychleji kličkujete mezi lidmi. Dokud nepřistanete v jeho náruči.

Nevíte, z čeho se těšit dřív - jestli z toho dokonalého medvědího objetí, autentické vůně nebo hustých vlasů, do kterých byste nejraději zabořili ruku, pak i druhou, a pak se v nich ztratili celí. A tak ho jen tisknete k sobě, snažíc se vnořit aspoň do něj, do jeho podstaty. Do jeho života, ačkoliv tam už dlouho jste.

Držíte se za pacičky, asi dvacetkrát za sebou se pozdravíte a hrnete se ven na parkoviště. Čas se najednou zastavil, není nic důležitějšího, než on. A taky kebab, protože si stěžuje, že je hladový, ale to on dělá pořád. Přitulíte se k němu, hodinová jízda autem pro vás trvá pět minut. Pojem času pro vás prostě neexistuje, protože se všechny smysly upínají jen na něj. Na chvíli i zapomenete, jak se jmenujete. Beztak to není důležité, protože jste nejšťastnějšími osobami na světě.

Pět dní jsou vlastně o snaze být produktivní, ale nalijme si trochu čistého vína, vykašlete se i na běžné domácí povinnosti a celé dny se jen mazlíte. Dva měsíce jste přeci čekali na ten nádherný pocit bezpečí, který vám naskýtá jeho náruč. Nepromarníte ani chvilku a plně toho využijete. Starosti zmizí a vypadá to, že se už nikdy nevrátí.

Šestý a sedmý den už vám začíná docházet, že to nebude trvat věčně. Ale snažíte se na to nemyslet. Přehlížíte to, jako by to byl jen drobný problém. To bude v cajku.

Osmý den to teprve vypukne. Fakt, že už zbývá jen pár hodin, vás ničí zevnitř, rozežírá orgány a utahuje vám korzet stále silněji. Snažíte se to nedat najevo, nechcete si zkazit poslední den, který můžete mít celý pro sebe. Ale nejde to. A pár hodin před spaním, když mu děláte řízky do vlaku, to už prostě nevydržíte, protože korzet vám láme žebra. Počkáte si, dokud neusne, a pak celou noc probrečíte.

O to horší šok to je ráno. Oblékáte se, čistíte si zuby. Uvědomujete si, že to jsou poslední aktivity, které děláte společně.

Jedete do Prahy. Doufáte, že se třeba stane zázrak, že bude zácpa a nestihnete vlak, i když jste obeznámeni s faktem, že by to jen přidělalo problémy. Ale silnice je v tuhle hodinu úplně vymetená, auta by se dala napočítat na prstech jedné ruky. Atmosféra vám připomíná apokalypsu. Konec světa. Mžouráte do záři vycházejícího slunce ve snaze oslepnout, protože množství tekutin, které v nadcházejících hodinách vybrečíte, vás zaručeně dehydratuje.

Čekáte před tabulí odjezdů. Proklínáte moment, kdy u vlaku Praha-Košice vyskočí i číslo nástupiště. Zatnete zuby, sevřete mu ruku a vykročíte vpřed. Ze všech stran vás obklopuje mrazivý vzduch, ale více než zima vás tíží ta neuvěřitelně silná úzkost. Vyměňujete si poslední objetí, pohlazení, polibky... A poslední ahoj.

Vlak se najednou začne pomaličku hýbat. A vy se rozpadnete.

Nejste zdatní v jakékoliv namáhavé tělesné aktivitě. Nemůžete pořádně dýchat. Ale i přesto ze všech sil běžíte vedle vlaku, abyste mu mohli mávat ještě pár vteřin.

Ohnivý kotouč na obloze už dávno vyšel, ale vy ho nevidíte. Cítíte jen tmu a chlad. Protože pro vás nastal den, kdy zmizelo slunce.