Hluboká voda

22. prosince 2016 v 2:17 | z pohledu Elizabeth |  Příběhy
Pokračování Noční útěchy z pohledu Elizabeth. Nechápu, co mě k tomu vedlo, hlavně v tuhle hodinu.



Když usnula, všechno to začalo nanovo. A ještě horší. Nemohla mi pomoct. Její útěchy mi v tomhle nestačily. I nadále jsem se cítila jako selhání. A teď ještě víc, když mi docházelo, že jsem využila její laskavou péči pro své vlastní potěšení. Nikdy bych nečekala, že můj první sex bude utěšující. Klesla jsi na dno, Elizabeth. Gratuluju.

Snažila jsem se uklidnit svůj dech, abych ji neprobudila. Po určité době jsem ale věděla, že již tvrdě spí. Zvedla jsem hlavu a prohlížela si její tvář v měsíčním světle. Co jsi zač, Alexandro? Proč ti na mně záleží? Jak můžeš milovat někoho jako jsem já? Vždyť si tě nezasloužím. Nezasloužím si tvou pozornost a péči. Jsi pro mě moc dokonalá. Jako vysněná rytířka z pohádky, která mě přijede osvobodit.

Jak může náš vztah fungovat? Vždyť má velkou chybu. A tou jsem já. Lžu jí o svých pocitech. Skrývám je. Předstírám, že jsem v pořádku. Přetvařuju se. Přesně to lidé dělat nemají. Ale já nedokážu být upřímná. Nechci s ní pořád řešit mé problémy. Nechci být stále středem pozornosti. Chci se jen zahrabat pod zem a nikoho neobtěžovat. Nebýt pro nikoho přítěží. Ani pro ni.

Miluju ji vůbec? Jsem schopna ji milovat, když nedokážu milovat ani samu sebe? Jsem tak prázdná a zároveň tak plná. Mám ještě nějaké city, nebo jsou jen nucené?

Už se ztrácím v sobě samé. Topím se ve vlastních lžích a nevím, jak se z nich dostat ven. Nevím, jak žít zase normální život. Měla jsem vůbec takový? Takový normální život, kdy bych se neutápěla ve své podstatě?

Tolik usiluji o to být dobrým člověkem, až si to nakonec dělám ještě horší. Možná jím jsem, ale odmítám tento fakt přijmout. Stejně jako odmítám přijmout všechny hezké věci, které o mně Alex říká. Nemyslím si, že je to lhářka. Třeba je jen zaslepená láskou ke mně. Ale až mě doopravdy pozná, i to zmizí. Proto to nesmím dopustit.

Navzdory tomu všemu o ni nechci přijít. Bylo by jí lépe beze mě, ale nedovedu se jí znovu vzdát. Je mi vším. Možná nevěřím v sebe, ale věřím v ji. Zaslouží si ve svém životě to nejlepší, už jen z principu, že se mnou maří čas.

Má vysněná rytířka, kterou si nezasloužím.

Někdy se chci do ní vnořit. Do jejích citů, myšlenek, do jejího srdce. Pochopit, co na mně vidí. Spatřit v jejích očích mé kladné stránky. A uvěřit jim. Uvěřit, že má existence není tolik mizerná, jak si myslím.

Často se ptám, proč tu vůbec ještě jsem. Proč jsem svůj příběh už dávno neskončila. Ale pak mi dojde, že to je kvůli ní. Že bych jí ublížila. To je jediné, čím si jsem jistá. Zranila bych ji stejně, jako tehdy. A já ji nechci vidět znovu zlomenou.

Proto to všechno dělám. Pro ni. Pro ni se snažím být lepším člověkem. Chci jí dát skutečný důvod, proč bych měla být milována. Ale je těžké ho najít. Pro ni se snažím uvěřit. A mít se zase ráda. Nejtěžší úkol v mém životě. Ale ona za to úsilí stojí.


Ucítila, že jsem se od ní trochu odtáhla a tak si mě ze spaní přivinula zpátky k sobě. Sevřel se mi z toho hrudník. Možná mě potřebuje stejně jako já potřebuji ji. Potřebujeme se podržet. Doufám, že ji v tom nezklamu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bleskobleska Bleskobleska | 6. ledna 2017 v 18:22 | Reagovat

Ty tak úžasně píšeš OuO

2 Ferus Spiritus Ferus Spiritus | 12. ledna 2017 v 12:32 | Reagovat

[1]: Tohle ani nebylo psaní, spíš výplach :D Někdy se mi stane, že mi do hlavy zabloudí myšlenkové pochody některé z postav. Bohužel se to děje stále méně a méně.

Ale děkuju :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.