Avanturínový koníček

10. listopadu 2016 v 21:12 |  Příběhy
Kamenný hrad, starý teprve 66 let. Už dlouho do něj nevkročila ani noha, a proto vinná réva a další rostliny na jeho zdech vzbuzovaly dojem, že tu stojí už několik století. Přesto jsem ale ve sněhu viděla kočičí stopy směřující dovnitř. A tak jsem se je rozhodla následovat.

Nikdy jsem neviděla opuštěnější místo, tak černobílé a melancholické. Jako živá špatná vzpomínka. Tady se zastavil čas. Tady zemřeli patroni Lunarie.

"Ty nejsi odsud," uslyšela jsem z rohu. Zpočátku jsem spatřila jen dvě zelené oči, pak i zbytek karakalova bílého těla. "Nejsem," potvrdila jsem mu. "A rozhodně tu nejsi poprvé," pokračoval karakal, "kdo tedy jsi?" Přešla jsem k němu. Stál u Mlžného zrcadla, zrcadla pravdy. Tohle byla zkouška.

"Jsem Úzkost," odpověděla jsem, hledíc do odrazu. Dívka v zelených šatech, s květinovou korunkou a kvetoucími stromy v pozadí, "Úzkost sama. Proto sem patřím a zároveň ne, Greenclawe." Kocour zjevně nebyl s odpovědí spokojen: "Proč sem ale přicházíš právě teď? Jsi tu pozdě? Nebo brzy?" "Jsem tu stále. Nikdy neodcházím," nespouštěla jsem oči ze zrcadla.

Otočila jsem se a na stolek položila malou avanturínovou sošku okřídleného koníčka, vzepjatého na zadních nohách. Byl úchvatný, s jemnými detaily a zářivým zlatým rohem na čele. Skoro jako živý.

"Víš, někdy prostě lituju svého rozhodnutí," vysvětlila jsem Greenclawovi, "ale to teď asi nepochopíš. Vyřiď Kristýně, že ji pozdravuji. A že pokud mě bude chtít najít, ví, kde jsem. Možná by si chtěla promluvit. Až dostanu odvahu se zeptat, zaveď ji sem."

Stále tam čekám a přemýšlím, jestli se neztratila.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.