Listopad 2016

Jak Filius a Natique přišli do Lunarie

16. listopadu 2016 v 12:41 Příběhy
Před dávnými časy, když draci ještě obývali hřebeny hor současné Darkesie a droelly byly považovány za obyčejné stromy, rozléhalo se kolem srdce Lunarie několik vesnic. Lidé zde žili spokojeným životem, tak, jak se na slušné vesničany patřilo, a vzájemně spolupracovali. Na jaře obdivovali kvítí kolem sebe a děkovali Zemi. V létě se těšili ze slunečných dnů a uctívali Oheň. Na podzim pozorovali barvy přírody a sledovali Vzduch, jak s větrem vytvářel zlatý vír z listí. V zimě je zase učarovala krajina, kterou vytvořila zmrzlá Voda. Zkrátka a dobře vyznávali svou víru v Elementy. Věřili, že to díky Elementům vznikl jejich svět.

Přišly však zlé časy. Úroda byla chudá a lidé nemocní, jako by snad Elementy přestaly udržovat svou zemi. Jejich harmonie pro všechen lid se postupně začala vytrácet. Vesničané se modlili pro svou záchranu, prosili a volali Patriae, Ignis, Aqua a Aer, hlavní Elementy, aby je spasily a pomohli jim byť jen trochu zmírnit tuto těžkou dobu.

Prosby byly vyslyšeny. Obloha byla ozářena svitem oběma měsíců, když do Lunarie přišel zázrak.

"Drahý, podívej, padá hvězda!" zvolala Cleite a ukázala na nebe. Její manžel Reas si ji vzal do náruče: "Mám ti ji přinést, má paní?" Cleite spokojeně klesla do jeho objetí: "Ty bys ji našel? Pro mě?" "Jistěže! Její světlo mě povede napříč lesem, stejně jako mě tvůj úsměv vede životem," usmál se Reas a s Cleite v náruči se vydal ven, hlouběji do lesa.

A skutečně, světlo je zavedlo až na velkou mýtinu, která měla dokonalý tvar kruhu. Tráva na ní vypadala jako ze sametu, tak jemná a příjemná na dotek. Nejvíce okouzlující byl však strom v přesném středu mýtiny. Nádherný a vysoký droell se pyšnil stříbrnými kvítky a spirálkovými listy. Tento však byl od ostatních odlišný. Z jeho kůry zářil znak Anima, znázorňující Duši.

A tam, ve světle znaku, spatřili dvě malá miminka. Dva malé bůžky, kteří byli sesláni, aby pomohli lidem.

Mladý vesnický pár je zanesl domů, mezi vesničany. Lidé začali oslavovat chlapečka a holčičku, pojmenovali je Filius a Natique a starali se o to, aby vyrůstali v příjemném prostředí.

Země se zase probouzela k životu. Půda se stala velmi úrodnou, zvířata se navracela do svých domovů a lidé byli vyléčeni. Až později obě dvě děti zjistily, že jako jediné ovládají magii všech elementů a že to oni jsou potřeba k rovnováze Lunarie. Když dospěli, cestovali společně po Zemi mlhy a pomáhali svému lidu, který si je v nejvyšší úctě zvolil za krále a královnu. Později splodili dvojčata Marion a Tenebrose, Sourozence Světla a Tmy.

Lunaria díky Elementům žila opět v míru a harmonii.


(Asi měsíc starý výtvor do školy, který jsem se sem bála dát. Snad že by profesorka kontrolovala, zda jsme neopisovali z internetu. *snaží se zachovat blog v utajení, nasadí si agentský plášť a černé brýle*)

Avanturínový koníček

10. listopadu 2016 v 21:12 Příběhy
Kamenný hrad, starý teprve 66 let. Už dlouho do něj nevkročila ani noha, a proto vinná réva a další rostliny na jeho zdech vzbuzovaly dojem, že tu stojí už několik století. Přesto jsem ale ve sněhu viděla kočičí stopy směřující dovnitř. A tak jsem se je rozhodla následovat.

Nikdy jsem neviděla opuštěnější místo, tak černobílé a melancholické. Jako živá špatná vzpomínka. Tady se zastavil čas. Tady zemřeli patroni Lunarie.

"Ty nejsi odsud," uslyšela jsem z rohu. Zpočátku jsem spatřila jen dvě zelené oči, pak i zbytek karakalova bílého těla. "Nejsem," potvrdila jsem mu. "A rozhodně tu nejsi poprvé," pokračoval karakal, "kdo tedy jsi?" Přešla jsem k němu. Stál u Mlžného zrcadla, zrcadla pravdy. Tohle byla zkouška.

"Jsem Úzkost," odpověděla jsem, hledíc do odrazu. Dívka v zelených šatech, s květinovou korunkou a kvetoucími stromy v pozadí, "Úzkost sama. Proto sem patřím a zároveň ne, Greenclawe." Kocour zjevně nebyl s odpovědí spokojen: "Proč sem ale přicházíš právě teď? Jsi tu pozdě? Nebo brzy?" "Jsem tu stále. Nikdy neodcházím," nespouštěla jsem oči ze zrcadla.

Otočila jsem se a na stolek položila malou avanturínovou sošku okřídleného koníčka, vzepjatého na zadních nohách. Byl úchvatný, s jemnými detaily a zářivým zlatým rohem na čele. Skoro jako živý.

"Víš, někdy prostě lituju svého rozhodnutí," vysvětlila jsem Greenclawovi, "ale to teď asi nepochopíš. Vyřiď Kristýně, že ji pozdravuji. A že pokud mě bude chtít najít, ví, kde jsem. Možná by si chtěla promluvit. Až dostanu odvahu se zeptat, zaveď ji sem."

Stále tam čekám a přemýšlím, jestli se neztratila.


Alata

9. listopadu 2016 v 1:35 O Lunarii
Alata, též kočka okřídlená (felis alatis) je malá kočkovitá šelma z Lunarie, dožívající se 20 až 30 let. Skutečně se jedná o kočku, kterou evoluce obohatila o pár nádherných křídel.

Svým silným a svalnatým tělem připomíná mainskou mývalí kočku nebo kočku divokou. Je o něco vyšší než kočka domácí, dospělý jedinec dosahuje délky až 1 metru a váhy 8-11 kilogramů. Alatí srst je středně dlouhá, hustá a mnohdy velmi jemná. Vyskytuje se v přírodních barvách, jaké známe u obyčejných domácích koček; genetika nabízí širokou škálu barevných kombinací a kreseb.

Velkou hlavu se zřetelně vystupujícím čenichem nese hrdě zdviženou a její špičaté uši zdobí dvoucentimetrové chvostky. Stejně jako v srsti, i v barvě očí existuje mnoho variant a častá je i heterochromie (kdy má každé oko jinou barvu). Čumák funguje na stejném principu jako u všech kočkovitých šelem - každý má jedinečný vzor, stejně jako každý člověk má jedinečný otisk prstu. Tlama potom obsahuje mnoho ostrých zoubků a hrubý narůžovělý jazyk. Některé alaty mají dlouhé a jemné licousy na tvářích, vytvářející ještě více majestátní dojem.

Nohy alat jsou velmi silné, a to kvůli odrazu při vzletu nebo dopadu při přistání. I přesto působí něžně, hlavně díky jejich velkým a huňatým tlapkám, ukrývající čtyři ostré drápky a jeden zakrnělý, na palci. Dominantní pozici přebírá i hustý ocas, který je stejně dlouhý jako samotné tělo, což je nezbytné pro kormidlování ve vzduchu.

Nejunikátnější na alatě jsou však její ohromná křídla. Když je roztáhne, jejich rozpětí dosahuje přibližně tři metry. Tenhle velký dar přírody ale není jako u jiných létavých tvorů, například u ptáků. Z břišní (ventrální) strany jsou sice pokryta peřím, z té hřební (dorsální) ovšem srstí, stejnou jako na zbytku těla. Důvod je prostý: zachování tepla v tvrdých a velmi chladných podmínkách a také jako ochrana pro peří. Alaty se sdržují hlavně v zasněžených oblastech, při jejich obvyklém kontaktu se sněhem by se jim peří mohlo poškodit. Když si složí křídla, schovají jej mezi bok a další osrstěnou stranu, takže peří zůstane neporušeno.

Okřídlená kočka je přirozená šelma, a proto potřebuje mít velmi citlivé smysly. Nejvíc dominantní je sluch a zrak. Malé ptáky a hlodavce dokáže zahlédnout až na vzdálenost 121 metrů, čehož využívá hlavně při lovu ve vzduchu. Čím je však obohacena oproti jiným kočkovitým šelmám je vnímání vzdušných proudů, což je pro její pohyb ve vzduchu důležité.

Ačkoliv se mohou alaty jevit jako dokonalým predátorem, není tomu tak. V letu nemají tak velkou výdrž a proto jej využívají pouze při dosažení úkrytu nebo při lovu. Jejich tělo je těžké a spotřebuje tedy mnoho energie pro let. Narozdíl od ptáků nemají duté kosti vyplněné vzduchem, proto mají tak mohutná křídla. Ani kormidlování a změna směru není ideální, používají k ní hlavně tlapy a ocas. To jim neumožňuje dobré manévrování. Možná že alaty zatím jen stojí na začátku evoluční cesty a příroda je zdokonalí až časem.

Jak již bylo zmíněno, alaty se zdržují v chladných hornatých oblastech; ve skalách, v jeskyních, skalních převisech, dutinách stromů vysoko nad zemí, zkrátka kam se jiní predátorové nedostanou a kde se cítí v bezpečí. Ve svém trvalém úkrytu si pak staví hnízdo, jakýsi pelech z trávy, větví, listů, peří a srsti. Jen ojediněle se vyskytují v lese, spíše tam chodí lovit ze země - v případě ohrožení zde nemají dostatečný prostor pro roztažení křídel a následnému úniku.

Velikost teritoria alat se pohybuje od 50 až po několik set hektarů. Značí si jej jako jakékoliv jiné šelmy - drápáním kůry do stromů, močením, trusem nebo pachovými výměšky. Vůči narušitelům nebývají tolerantní, někdy ale přijmou tuláka do svého klanu nebo samotný klan založí. Nejedná se však o obvyklé chování.

Alaty mají různorodý společenský život. Žijí buď samotářsky, v párech nebo v celých velkých rodinách či klanech. To určuje prostředí, schopnost přežití, množství potravy, ale zároveň jejich samotná vůle a pohodlí.

Snad nejdůležitější pro zachování druhu je období páření, které probíhá v jarních měsících. Samice svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Někdy si vybírá podle citového pouta, jindy podle síly a dobrého genetického potenciálu. Alaty mnohdy balancují na této hraně mezi přirozeností přírody a emočním rozvojem. Proto jsou mnohem častější stálé páry, ve kterých oba jedinci vydrží až do konce života. Obvyklý je i pár dvou jedinců se stejným pohlavím.

Pakliže dojde k oplodnění kočky, březost trvá zhruba 60 dnů a končí porodem jednoho až čtyř koťat. Samice koťata obyčejně vrhá od dubna do června a stará se o ně až do zimy, kdy se osamostatňují. Brání je a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu. Plné dospělosti dosahují zhruba ve stáří jednoho roku, kdy se jim mimo jiné vyvinou křídla a naučí se létat.

Potravu okřídlených koček tvoří malí hlodavci (hraboš, myšice a myši), ptáci až do velikosti slepice a jiní drobní obratlovci (veverka, lasice, rejsek, ještěrka či žába). Výjimečně uloví i větší zvířata (např. divokého králíka, zajíce nebo srnče), ale při spolupráci více jedinců se jim to mnohdy podaří. Lov probíhá převážně v noci a za šera.

Způsob lovu závisí na prostředí; alata buď přepadá svou kořist na zemi ze zálohy jedním rychlým výpadem či skokem, nebo se na ni snese z výšky. Většinou bývá efektivnější druhý způsob, protože alata je na zemi poněkud těžkopádná oproti svým sestřenicím bez křídel.