Útěk před ohněm

18. června 2016 v 0:57 | z pohledu Denery |  Příběhy
Viděla jsem to. Každý pohyb, každý záchvěv, každou kapku krve. Nepopisuje se to lehce. Jak by mohlo? Jak můžu popsat něco, čemu nemůžu uvěřit? Nemůžu, nedokážu, nechci. Jedno vím jistě - moje matka byla zasraná sobecká kráva. A její smrt jí nikdy neodpustím.

Naproti mně stála sestra. Nevšimla si mě. Přihlížela totální destrukci dvou sourozenců. V očích se jí zrcadlila panická hrůza. Vzápětí se zhroutila do Solusovy náruče. Ji aspoň měl kdo podržet. Ale já stála na bojišti sama.

Pohladila jsem Fidovo modré pírko a pomyslela na svůj starý pokoj v hradě Tmy, kam jsem se ani ne vteřinu na to okamžitě teleportovala. Zalapala jsem po dechu a upadla na podlahu. Hrad byl už pár let opuštěný, obklopoval mě jen chlad a prach, který se rozvířil vzduchem. Ale já nic z toho nevnímala. Jen tlak v hlavě, který postupoval celým mým tělem. Všechno se ve mně svíralo do malé bezvýznamné kuličky. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem utéct... Ale nebylo kam.

Už jako malá jsem neměla s matkou nějak extra dobrý vztah. Záviděla jsem sestře. Elvenel měla všechnu její podporu. Věci, které dělala, byly úžasné. Ale kdykoliv jsem udělala něco já, nikdy to nebylo správně. Nikdy. A Marion mi to dávala jasně najevo. Možná už dopředu očekávala mé selhání. Selhání ve všem. Nenávist a žal splodí čtyři elementy: Vítr ochrání, Země podpoří, Voda ovládne a Oheň zradí. Co na tom, že jsem byla její dcera. Měla jsem ji podrazit. To bylo rozhodující. Zavrhla mě už od narození. To bylo prokletí ohně.

I přes to všechno jsem ji milovala. Ale zjistila jsem to až teď. Když byla mrtvá. Už nikdy ji neobejmu. Nikdy jí neřeknu, jak moc jsem ji milovala. Jak moc všeho lituji. Nikdy už nebudu držet svoji maminku v náruči. Nikdy jí nebudu česat vlasy ani se k ní choulit za chladných nocí. Je pryč. A už se nevrátí, aby mi odpustila. Promiň, maminko. Nechtěla jsem tě zklamat. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit.

Nemohla jsem se zvednout. Krčila jsem se na zemi a stále více a více se dusila prachem, jež poletoval kolem mě. Byla to celá věčnost. Možná jen pět minut, nebo i pět hodin. Opustily mě všechny moje smysly. Bylo jen prázdno, které se rozrůstalo spolu s drasající úzkostí.

Co to bylo za nové pocity? Stesk? Ten jsem znala moc dobře. Nenávist? Ta naopak začala po tom všem slábout. Už mě nenaplňovala, nehnala mě kupředu. Bylo to něco, co jsem cítila už dřív, ale vždy jsem to v sobě dusila. Touha po odpuštění. Říká se, že si věcí dostatečně nevážíme, dokud je neztratíme. Už mi to došlo. Ztratila jsem odpuštění. Rozplynulo se v její krvi, jako mlha nad krajinou.

Nikdy jsem si to nepřiznala. Nikdy jsem si nepřiznala, že to nebyla nenávist, ale odpuštění, které mě hnalo kupředu. To jediné mi dávalo naději, že se vrátím ke své rodině. Že tohle skončí. Nebýt smrti mé matky, nikdy bych si to neuvědomila. Zase jsem nalezla své hodnoty. Ale za jakou cenu.

Tu noc jsem strávila v hradě Tmy. Hladová, žíznivá, promrzlá, ale přesto prázdná s otupělými smysly. Na mých potřebách už nezáleželo. Nikdy nezáleželo na mé existenci. Protože kdyby ano, zachránila bych matku. Změnila bych realitu. Ukončily bychom nepokoje, bok po boku. Ale to se nestalo. Byla jsem selhání.

Ráno bylo chladné a nepřívětivé, stejně jako samotný hřbitov. Pokud něco mělo představovat smrt, pak to bylo právě toho místo. Šedé, melancholické a vzbuzující nekonečnou úzkost.

Jednalo se o vršek, nachazející se v přesném průsečíku mezi hradem Světla, hradem Tmy a hradem Elementů, který byl ztracen. Po smrti mých prarodičů, Filiuse a Natique, lidé prohlásili hrad Elementů za nebezpečný. Dlouhá léta nikdo nedostal odvahu na to se tam podívat, panovala tam příliš silná magie i na mou matku a strýce.

I přesto to bylo, ač opuštěné, nicméně stále významné útočiště naší rodiny. A hřbitov jej spojoval se zbylými dvěma. Přesně tohle bylo místo mých mrtvých předků. Hladinu malého jezírka, jeho břeh a nikdy neuhasínající oheň v ohništi čeřil mrazivý vítr. Země, voda, oheň, vzduch. Byly tu všechny elementy, aby duchové zesnulých nalezli jejich náruč.

A tam, uprostřed toho všeho, stály čtyři hroby. Hrob Filiuse, Natique, Marion a Tenebrose. Možná by tu byl i hrob mého mizerného otce, kdyby ho matka nenechala na Mrtvých pláních. Tam ho tehdy zabila a pomstila se mu za bolest a utrpení, jež způsobil jí i mým sourozencům. Nepamatovala jsem si ho. Neznala jsem ho. Jen z vyprávění jsem věděla, že kvůli němu moje matka ztratila oba dva syny. A také rozum.

,,Jak?! Jak jsi mohla být tak sobecká?! Tak sobecká?!" rozkřičela jsem se na hrob a klesla do sněhového koberce, ,,chtěla jsem jen, abys mi odpustila! Proč jsi mi nikdy nesplnila jedno jediné přání?!"

Někdo mi položil ruku na rameno. Byla drobná a chladná, jako sníh kolem mě. Ihned jsem ji poznala. Se strachem v očích jsem vzhlédla nad sebe. Ty její oči. Modré, jako měla matka. Jako by se v nich ukrývalo její mladší já. V očích, ve tváři, v úsměvu, který teď pohasínal. Ta podoba mě vyděsila.

,,Už Ti nemůže odpustit," promluvila tiše, modré vlasy se jí zavlnily ve větru, ,,nestihla to. Ale mohu to učinit já, pokud pochopíš, že odpouštění je to, co nás činí silnými." ,,Záleží na tom? I kdyby ano, dokázala bys odpustit i ty mně?" zadívala jsem se na ni a cítila, jak mi tečou další slzy.

,,Věřím, že jsi nikdy nebyla zlá, Denero. A věřím, že jsi nám nikdy nechtěla ublížit. Bylas jen zahnaná do kouta. Ale teď tě v něm už nikdo nedrží. A už nikdy držet nebude," odpověděla Elvenel a utřela mi tváře. Její dotek byl jemný a něžný, plný důvěry. Zatajil se mi dech.

,,Odpouštím ti, Denero ignis, dcero Marion a Dersnera." ,,Odpouštím ti, Elvenel aqua, dcero Marion a Dersnera," vzala jsem ji za ruku a pevně ji objala, ve snaze zabránit další vlně slz. Ale mělo to opačný účinek. Obě dvě jsme se choulily u matčiného hrobu, v pevném sesterském objetí. A obě dvě jsme plakaly. Nevím, zda to bylo smutkem, dojetím nebo radostí. Možná to k tomu patřilo.

Každý pláče, když se vrací domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bleskobleska Bleskobleska | 20. června 2016 v 19:54 | Reagovat

Tvoje příběhy ve mě vždy zanechají jakýsi hluboký pocit. Máš obrovské nadání O.O

2 Ferus Spiritus Ferus Spiritus | Web | 22. června 2016 v 16:28 | Reagovat

[1]: Děkuji za poklonu, moc si toho vážím, senpai ;u;

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.