Modrovláska

4. října 2015 v 17:03 | z pohledu Soluse |  Příběhy
Malý bezcenný spontánní proud myšlenek od Soluse, chlapce času. Dlouho jsem nepsala nic z pohledu postav, proto prosím omluvte tento náhlý výjev.

Usmála se.
Po dlouhé době se usmála. Ne na všechny. Ne na své přátele. Jen na mě. Věnovala mi ten nejkouzelnější úsměv, jaký jen mohla. Nebyl smutný, nebyl nijak hraný. Byl tak čistý a upřímný, jako ona sama. Naplňoval mě úžas. Byla tak nádherná.

A tak šťastná.

Ano, konečně šťastná. Poslední dobou to neměla lehké. Nikdo z nás to neměl lehké. Ale ona na tom byla nejhůř. Ztratila svou matku, a s ní i veškerou svou jistotu. Věděla, že teď, po smrti královny, přebírá veškerou zodpovědnost ona. Ale nevěřila si. Nevěřila, že bude mít tu sílu něco dokázat. Nevěřila, že by byla stejně úspěšná, jako svá matka. Celý život kráčela v jejím stínu, v jejích stopách. A teď zmizely. Nic ji už nechránilo před světlem okolního světa. Cítila se tak sama...

Ale já tu byl s ní.

Dodával jsem jí sílu, dodával jsem jí tu všechnu jistotu, kterou v sobě neměla. Věřil jsem jí víc, než věřila v s sebe samou. Protože jsem ji miloval, a má potřeba ji chránit byla stále silnější. Potřebovali jsme se navzájem, vyžadovali jsme existenci toho druhého.

A právě díky tomu všemu se usmívala. Neboť věděla, že ji miluji, že má ve mně oporu. A že i když všechna světla zhasla, já s ní zůstal v té tmě a držel ji v náruči.

Zavřela oči. Ten úsměv jí ale stále zůstával na tváři, a vypadalo to, že se jen tak nevytratí. Ponořil jsem se do té euforie štěstí a přivinul si ji blíž k sobě. Chtěl jsem jí poskytnout ten pocit bezpečí, uklidnit ji, že všechno bude zase dobré. A to se mi povedlo. Sledoval jsem, jak se ke mně přitulila. Všímal si všech rysů v její líbezné tváři. Byla tak nevinná a bezbranná. Začala pravidelně oddechovat. Poznal jsem, že usnula. Začal jsem ji něžně hladit po modrých vlasech. ,,Miluji tě," zašeptal jsem do utichajícího pokoje, ale to už neslyšela. Čas se zastavíl.

Byla to první noc, kdy ji nepronásledovaly noční můry. Kdy klidně spala až do rána. Protože mé objetí a teplo ji chránilo před vším zlým. Přesně tak, jak jsem si to vždy přál. Jak jsem si přál chránit svou malou modrovlásku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *WeirdUfo* *WeirdUfo* | Web | 8. října 2015 v 18:27 | Reagovat

Nádherný článek (i když nejsem zrovna v rozpoložení, kdy ocením něco tak sladkého ;-) ). Úplně mi to připomnělo jednu knížku - Dědička od Amandy Hockingové. Občas je objetí jediná věc, kterou potřebujeme, sice nic nevyřeší, ale ukáže ti, že se máš o koho opřít. Kupodivu jsi mi už dvakrát během několika minut zvedla (jsi doufám holka? :D ) náladu. Nejdřív komentářem (asi jsem potřebovala pochválit, no ;) ) a teď tímhle článkem. Moc pěkně píšeš.

2 Ferus Spiritus Ferus Spiritus | Web | 9. října 2015 v 22:33 | Reagovat

[1]: Awww, mockrát děkuji! >^-^< Je fakt, že nejsem moc na tenhle typ psaní zvyklá, ale v tu chvíli jsem měla chuť napsat něco na můj vkus nevšedního, vypsat se z pocitů, které po dlouhé době nebyly jen depresivní :D

Nádherně řečeno, lépe bych to neřekla :3 A tu knížku si zkusím najít, děkuji :D

Více než pochvalou jsi mne neuvěřitelně potěšila faktem, že jsem Ti zvedla náladu. Posledních pár let si to dávám za největší cíl, a teď se to začíná plnit. Což je skvělé <3 (jinak ano, jsem holka :D) Jinak pochvalu sis zasloužila oprávněně, moc se mi líbí Tvé básničky :3

Mockrát děkuji za komentář, ani nevíš, jakou mám z něj ohromnou radost! >^-^< Hodně si toho vážím :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.