Kapitola první: Předmluva o svlačci

12. září 2015 v 0:00 | Elizabeth North |  Země mlhy
Salve~
Je to až neuvěřitelné, ale dostala jsem zase chuť tvořit. Začala jsem tedy přepisovat starý začátek Lunarie, jež vznikl před pěti lety. Samozřejmě vypadal úplně jinak. Originál už nemám, teda aspoň ne při ruce. Vrátila jsem se do 12. září 2010. Správně, na moje desáté narozeniny. Protože tam to všechno začalo. A přišlo mi jako dobrý nápad s tím začít zrovna v toto krásné magické datum. Na ději Lunarie to už nic nezmění, pouze popíšu to, co se stalo. Je to už dávno a tak doufám, že si vzpomenu na všechny věci, nebo alespoň část. Zatím nevím, jestli budu pokračovat ve více dílech. Ráda bych, ale těžko říci, zda budu mít dostatek sil. To je ode mne vše :) Doufám, že se vám příběh bude líbit~


Myslím si, že každý má svůj příběh, svůj život a osud. Někdo dobrodružný, jiný nudný. Něčí příběh by se dal přirovnat k dramatu, jiný ke komedii. Rozhodně takový příběh nemůžeme psát sami, ne bez lidí a podnětů kolem. Ale při nejmenším jej můžeme hodně ovlivnit, stejně jako každý člověk se svobodným myšlením.

Jmenuji se Elizabeth, a můj příběh nebyl nikdy moc zajímavý. Nebyla jsem důležitá, mé jméno, osoba ani život se nestaly součástí něčeho většího. Narodila jsem se jako průměrný obyčejný člověk, který chodí do školy, pracuje, založí rodinu a pak prostě zemře. Takový člověk, kterých je na planetě Zemi pár miliard. Takový člověk, který se nedočká žádného zvláštního osudu. Prostě se začlení do systému, který funguje už několik tisíc let. Pro Zemi je užitečný pouze tím, že přivede na svět potomky, a ani tím možná ne. Žijeme své příběhy bez zvláštní náplně, takové, kterou nalezneme pouze v knihách. A už to nemůžete nijak změnit. Ač se náš svět jeví jako místo mnohých možností, svůj úděl nemůžete odvrátit. Žij nebo umři. To je dobrá dohoda, ne?

Je těžké to vyjádřit slovy. Opravdu je. Ale vždy jsem toužila po něčem jiném, jedinečném, co mi nikdo nemohl vzít. Místo, kde bych svůj příběh psala sama. Kde byl mohla něco více, než jen žít. Utéct systému. Žít zcela jiným způsobem. Ale mohla jsem něco takového dostat?

Nechci tím říct, že život je špatný. Měla bych být více než vděčná. Je zde plno věcí, které činí náš život jedinečným. Stačí se jen na tyto věci více zaměřit a pochopit jejich pravou podstatu.

Například květiny. Pro někoho se mohou zdát pouze obyčejným plevelem. Třeba svlačec. Malá popínavá rostlinka. Pakliže se má k čemu upínat, může se rozrůst po celém předmětu. Někomu se to může jevit jako škození. Já se však zastávám názoru, že je to něco úžasného. Svlačec potřebuje něco nebo někoho, aby mohl růst až k nebi. Jak se obepíná, může z obyčejné nudné věci udělat něco zcela nového, lepšího a krásnějšího.

Chci být svlačec. Je to moje velké přání. Někteří mě mohou vnímat jen jako obyčejný plevel, ale ti, kteří pochopí mé kouzlo, mě budou mít rádi. Potřebuji někoho k životu, někoho, koho mohu milovat. Pokud mi dovolí, abych rostla s ním, zlepším jeho svět a udělám jej hezčím. Spolu se budeme natahovat až ke hvězdám a pochopíme, proč jsme vlastně tady a proč žijeme. Protože já to nevím.

Proč žiju? Jaký je zde můj úděl? Nemám o sobě velké mínění, ale nemyslím si, že jsem pro tento svět užitečná. Ne teď a ne tady. Nepatřím sem. Nemám tu místo. Věřím, že mám být někde jinde. Někde, kde k něčemu budu. Kde stojí za to žít.

Ale kde takové místo najdu?

Myslela jsem, že bude konec. Že prostě zemřu, a se mnou skončí i můj příběh. To jsem ale nevěděla, že jsem teprve na začátku.

Je správné, když má dítě svou fantazii. Mnohdy to je to jediné, co může mít. Ale údajně se nic nemá přehánět. V nejlepším se má přestat. Jenže z rozjetého vlaku se špatně skáče.

Neměla jsem kamarády, ani nic, na co bych mohla být pyšná. Nedokázala jsem si ani vytvořit vztah k materiálním hodnotám. Chci říct, byla jsem ráda za všechno, co jsem dostala, ale někde uvnitř jsem vždy cítila, že na tom nezáleží. Všechny předměty budou jednou zničeny či ztraceny. Ale existovalo něco, co nikdy nezanikne?

Bez přátel, bez hraček, bez všech věcí, které ostatní měli a já ne, mi zbyla pouze dětská fantazie. Právě kvůli ní jsem byla tak zvláštní a nechtěná. Viděla jsem to, co ostatní ne. Něco, co zůstane věčně a mohu být na to doopravdy pyšná, tak jako byli ostatní pyšní na jejich pevné přátelství, nebo oblíbené hračky.

Bylo mi deset, když to začalo. Natolik jsem se utápěla ve své vlastní lístosti, že jsem už nemohla jít dál. Nedokázala jsem pořádně jíst nebo pít. Nedokázala jsem žít, jak mi bylo předepsáno, a děsila jsem se už jen představy, že by můj příběh někomu patřil. V jistém ohledu jsem vlastně byla neuvěřitelně sobecká a zbabělá. Neměla jsem se už kam schovat. Jen do své vlastní mysli. To mi nikdo vzít nemohl, tedy, aspoň jsem si to myslela.

Dodnes stále nevím, jak jsem se tam dostala. Díky mé fantazii? Šílenství? Nebo mi jen Lunaria poskytla svou náruč, tak jako ostatním tvorům?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 12. září 2015 v 14:11 | Reagovat

To je tak skvělé! Moc se ti to povedlo :33

2 Ferus Spiritus Ferus Spiritus | Web | 12. září 2015 v 20:33 | Reagovat

[1]: Awww, děkuji :333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.