Květen 2015

Ráno před bitvou

15. května 2015 v 23:28 Příběhy
~Předchozí kapitola: Kluk z města~

Sušenky. Sušenky. Po celém hradě Světla byly cítit sušenky. V Lunarii začal nový den, a tak se jej Singi s Elvenel rozhodly přivítat s několika plechy tohoto sladkého pokrmu. Obě dvě i s Desperou poletovaly po uchyni. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tohle ráno mělo něco pokazit.

Když už byl poslední plech v troubě, Singi se vydala pro Felicitase. On určitě bude chtít ochutnat jako první, miluje sušenky! Zlehka zaklepala na dveře jeho pokoje: ,,Feli? Felíku?" Ale nikdo uvnitř neodpovídal, ani po druhém pokusu. Opatrně tedy otevřela dveře. ,,Felicitasi?" nakoukla dovnitř. Naskýtal se jí teď pohled na dva chlapce schoulené v objetí. ,,Ještě ne... Dneska nemáme nultou hodinu..." zamumlal hnědovlasý a přitulil se ještě blíž k tomu druhému, ten pootevřel oči: ,,Singi?" Zrzka vša pomalu vycouvala z pokoje, celá rudá.

,,Tak co, hodlá Feli vstát?" zazubila se na ni vesele Elvenel a zamířila do horního patra. ,,Eh, jo... Prý za chvíli... Přijde..." odmlčela se Singi, ale v místnosti už nebyl nikdo, kdo by slyšel jeji odpověď. V tu chvíli za ní vyběhl Damian: ,,Singi! Není to tak, jak si myslíš!" ,,Co není tak, jak myslí?" nepochopil blonďák, který byl hned za ním. ,,No... Nespali jsme spolu!" vychrlil hnědovlasý, Felictas se na něj podiveně otočil: ,,Ale spali!" ,,No, já to nemyslím takhle! Teda, spali, ale... Nespali!" drmolil Damian. Zrzka je zděšeně sledovala a mlčela, vydala se i s tácem nahoru do patra. Radši. Damian se plácl do čela: ,,Skvělé! Fakt skvělé..." ,,Já to pořád nepochopil. To jakože bychom spolu-" ,,To je jedno. Jdeme se najíst," zabručel hnědovlasý a vyrazil po schodech za Singi.

Rázem se ocitli v prvním patře. Byl to obrovský sál s masivním stolem, tak akorát pro 30 osob. Celkem jich tu ale bylo jen 18, i s malou roční holčičkou. Všude to hýřilo, společně s lidmi sem přicházela i zvířata; pár koček, vlků, a sem tam se tu mihl i rys. Zdálo se, že mezi Lunariany panovala dobrá nálada. Královna Marion byla spokojená. Doufala, že dnes pošle vojska domů. Že ukončí válku a všichni budou pokračovat ve svých šťastných životech. Všichni v to doufali. Byli si svou nadějí tak jisti, že z nich pomalu opadával veškerý strach.

Elvenel stála u okna a sledovala dění v táboře pod kopcem. I přes veselí v sále ji stále ovládal neklid a úzkost. ,,Něco se stane... Cítím to," otočila se k Solusovi. ,,Já vím. Také to vnímám," chytil ji za ruku chlapec a zadíval se jejím směrem. V odrazu ve skle už neviděl tu malou dívenku. Z Elvenel se stala mladá princezna. Okolnosti ji donutily dospět rychleji, a on si to velmi dobře uvědomoval.

Z jeho myšlenek ho vytrhla ohlušující rána. Pod kopcem spatřili ohromný portál, ze kterého právě vyskakovaly zástupy bojovníků v černé darkesijské zbroji. Lidé, vlci, temné přízraky... Mohlo jich být tak 7 tisíc, a další se stále hrnuli. Vypukl chaos a panika. Střet dvou armád. Střed Lunarie a Darkesie. A oni věděli, že to, čeho se nejvíce obávali, je právě dostihlo.

~Pokračování: Finální bitva~

Jarní světlo

5. května 2015 v 23:21 Básně
Ven mne vždy na jaře
láká vůně květů,
když otevřeš dveře
spatříš mnoho světů.

Květy rudých růží,
rozkoš sladkých barev,
schovají se do skrýší
do kukel a larev.

Pak vyklube se motýl,
nádherný to tvor,
křídla jako z lodních flotil
míří do šedých hor.

Tam probudí Gaiu,
matku čisté přírody.
Kde já svůj klid najdu?
Snad na břehu u vody?

Ta zpěněná hladina
připomíná její oči.
Kam zmizela má rodina?
Do temných roušek noci?

V každém jarním kvítku
vidím svoji matku.
Držím květin snítku,
již chystám se k sňatku.

Naposledy tudy kráčím,
tam, k jejímu hrobu,
ve světle si prsty smáčím,
s mým milým po boku.

Omlouvám se za mou neaktivitu, ale nemám motivaci, chuť ani náladu na psaní. Takže, tady máte nějakou básničku, kterou jsme měli psát ve škole na téma jaro. Je o Elvenel, protože mě nic lepšího nenapadlo. Učitelka mi vytkla, že všechno píšu temné ._.