Březen 2015

Kluk z města

8. března 2015 v 17:25 Příběhy
V pokoji bylo naprosté ticho, takové, při kterém pád špendlíku zní jako výbuch atomové bomby. Proto nebylo divu, že chlapec úlekem spadl z postele, když někdo zaklepal na dveře. ,,Co je?!" otráveně zavolal ke dveřím, snažil se vyškrábat na nohy. ,,Dami, to jsem já," ozval se dívčí hlas. Damian by ho poznal kdekoliv. ,,Jdi pryč, Strongreen, nemám náladu," zamručel a plácl sebou zpátky do postele. Alex se však nenechala odbýt. ,,Tu ty nemáš nikdy," otevřela dveře a vešla dovnitř. ,,Co mi chceš?" probodl ji pohledem. ,,Venku brzy vypukne válka a ty se mě ptáš, co ti chci? Ráda bych ti zajistila bezpečí," zvedla oči vsloup Alex. ,,Aha, no tak mě pošli domů a není co řešit," zavrčel na ni Damian. Dívka se plácla do čela a povzdychla si: ,,Přestaň." ,,S čím?" optal se chlapec, v jeho hlase slyšela podrážděnost. ,,Přestaň se takhle chovat! Moc dobře víš, že se domů nemůžeš dostat. Nemáš jak. Ani já ne! I já jsem tu v pasti! A ocenila bych, kdyby ses ke mně začal chovat normálně a projevil mi dík!" zvýšila na něj hlas černovláska. ,,Jo? Ó, děkuji Alex, díky, že jsi mě vzala do ta stupidního světa na jiné planetě plné mimoňů! Díky moc, že asi umřu v zemi, ve které ani nemají elektřinu! Po tomhle jsem toužil celý život!" rozkřičel se na ni rozzlobeně a máchal u toho rukama.

Tohle už Alexandra nemohla překousnout. ,,Na rozdíl od tebe tihle mimoňové nejsou tak stupidní, sobečtí a arogantní! Pomáhají si, drží spolu... A poskytují mi stejnou podporu, jako ty kdysi. Ale to si ty nepamatuješ, co?! Pro tebe ta léta přátelství nic neznamenala! Je ti to jedno, celé tohle naše kamarádství... K čemu bych ti byla, že?!" doufala, že aspoň to jí Damian vymluví. Ale on se toho chytil. ,,Správně! Konečně jsi to pochopila! Já jsem gay a ty jsi lesba, co mi můžeš dát?!" křičel stále hlasitěji.

Alex se nad tím zarazila, stála tam jako opařená. Nemohla uvěřit vlastním uším. Zamrkala, když se jí do očí draly slzy. ,,Celé ty roky jsem si myslela, že jsi jiný. Že nejsi jako oni. Že mě máš doopravdy rád a nezáleželo na tom, jaká jsem. Ale zmýlila jsem se. Jsi úplně stejný jako ti, proti kterým jsme tehdy stáli! Jsi zakomplexovaný idiot, který si nevidí do huby! A je mi tě líto! Až příště budeš potřebovat někoho, o koho by ses mohl opřít, já to nebudu!" vykřikla a práskla dveřmi, odcházela. Z pokoje se za ní ještě ozývalo hlasité: ,,Jen si běž, nepotřebuju tě!" ,,Já tě taky nepotřebuju!" volala v odpověď. ,,Já tě nepotřebuju víc!" křičel Damian, ale Alex už si toho nevšímala. Vřítila se do svého pokoje a plácla sebou na postel. Lidé se mění a ona to měla čekat. Elizabeth ji pohotově objala.

...

Uběhla tak hodina nebo dvě od té hádky. V pokoji se rozhostilo stejné ticho, jako předtím. Damianovi to vše leželo v žaludku. Neměla nakonec Alex pravdu? Nenáviděl ji za to, že ho sem vzala. Nenáviděl je všechny. Lunariané mu jak vzhledem tak chováním připadali naprosto šílení a zvláštní. Celé to místo bylo divné a neznámé, a on i tu připadal osamocený. Ano, Alex tu byla pro něj, ale... Co všechno pro něj ještě znamenala? Po tom všem? Nechtěl si přiznat svoji chybu, ale neuvěřitelně ho tížilo svědomí. Doopravdy jí křivdil a ublížil jí.

Dlouho se sebou zápasil a váhal, než se odhodlal k tomu, aby se šel omluvit. Sám pochyboval, jestli mu to Alex vůbec odpustí. Tiše se vkradl na chodbu, když uslyšel tichý pláč z protějšího pokoje. Zarazil se. Ten patřil Felicitasovi, tomu hezkému blonďákovi, po kterém Damian pokukoval. Vždyť on byl pořád veselý a tak optimistický, jak mohl brečet? Damiana to zaujalo, místo po schodech dolů přešel k pokoji naproti němu a pootevřel dveře.

Našel tam brečícího chlapce, zhruba stejně starého jako on, jak se svíjel na posteli. Tvář mu zakryly zlatavé vlasy. Damian přešel pár kroky pokoj a posadil se k němu na postel. ,,Felicitasi? Jsi v pořádku? Co se stalo?" chytil ho jemně za rameno. Ten se přetočil k němu, utřel si slzy a podíval se na něj: ,,Já nevím, běž pryč, Damiane... Já... Udělal jsem strašnou věc..." třásl se od pláče. ,,Věř mi, horší věci než já už jsi udělat nemohl," povzdechl si Damian a poposedl si blíž. ,,Jenomže... Já ji neochránil..." plakal dál Felicitas. ,,Koho? Pověz mi o tom, uleví se Ti," utřel mu Damian mokré tváře a povzbudivě se na něj usmál, pomohl se mu posadit. Felicitas se vysmrkal do kapesníku od něj a svěsil hlavu: ,,Mou dívku. Zemřela kvůli mně..." Damiana, který se snažil působit klidně a vyrovnaně, to překvapilo ještě více.

,,Nejsem odtud," pokračoval Felicitas, ,,narodil jsem se ve vesnici, ze které jsou ti lidé tam dole," a ukázal z okna na velký vojenský tábor. Mohlo tam být tak tisíc lidí a dalších tvorů, po celém údolí byly rozsety jejich stany. Hrad stál na kopci, takže ti dva na něj měli skvělý výhled. Kluk nicméně vyprávěl dál: ,,Když jsem byl malý, můj nejstarší bratr, Firn, odešel z vesnice sem. Totiž, on se narodil s velikým darem, ovládat element ledu. Ale naše vesnice takové lidi zavrhovala, zavrhovala magii jako takovou. Utekl asi před deseti lety... A pak už jsme ho nikdy neviděli. Já si moc přál ho následovat. Chtěl jsem umět to co on. Byl můj veliký vzor. Chtěl jsem odejít za ním, ale... Měl jsem dívku. Jmenovala se Katrina..." na chvíli se zasnil a zadíval se z okna, ,,ona byla můj anděl, moje všechno... A já ji nechtěl ohrozit. Utekl jsem sám. Ale ona mne tajně následovala. Vydali jsme se spolu na cestu... Ale já si neuvědomoval rizika. Netušil jsem, jaká všechna nebezpečí nás zastihnou..." úsměv na rtech mu ztuhl, a Damian si všiml, že něco svíral v dlaních.

Felicitas si povzdechl, na chvíli se odmlčel. Poté se znovu ujal svého vyprávění: ,,Cestovali jsme asi měsíc... Bylo nám fajn, drželi jsme se u zdroje vody a o jídlo také nebylo nouze, Katrina to skvěle uměla s lukem... Ale už jsme byli daleko od vesnice. A já nevěděl, co všechno žije v okolí. Vstoupili jsme do obrovského lesa Aer Saltus. Tehdy jsme neměli ani tušení, že jsme vlezli přímo do teritoria saev. Obklíčila nás celá smečka. Neměli jsme kam uniknout... Ona... Zemřela mi v náruči..."

Felicitasovi se opět hrnuly slzy do očí. Už to nevydržel, objal Damiana a roztřeseně si ho k sobě přitiskl. Ten, v tu chvíli hodně rozrušený, zrudl. Útěšně ho objal zpátky. ,,Nebyla to tvoje vina... Dělal jsi, co ji mohl... Vím to," pohladil ho po zlatavých vlasech a snažil se ho uklidnit. ,,Viděl jsem její rodiče mezi vojáky... Hledali mě... Utekl jsem... Dami, mám šílený strach. Co když selžu znovu? Když dopustím, aby zemřel někdo z mých blízkých?" celý se třásl. Damian ho vzal jemně za ruku. ,,To nedovolím. Spolu to zvládneme. Všechno bude zase v pořádku. Uvidíš," pustil ho ze sevření, Felicitas si utřel slzy. Damian mu druhou rukou odhrnul pramen vlasů z očí, sklonil se k němu a tiše ho políbil. A Felicitas, k jeho překvapení, mu polibky opětoval.

...

Leželi tak spolu dlouho do noci. Damian držel Felicitase v náruči a konejšivě ho hladil po vlasech. Něco se v něm zlomilo. Už nevnímal Lunariany tak, jako předtím. Pochopil, že i oni mají své důvody, proč se takhle chovají. I oni měli svá velká trápení, jako on. Z myšlenek ho vytrhl až Feli, který se k němu ze spaní přitulil. S ruměncem na tváři se nad tím sladce usmál a věnoval mu poslední polibek, než usnul vedle něj.

~Pokračování: Ráno před bitvou~

Citáty hlavních postav

7. března 2015 v 19:59 Fidova pírka
Salve~
Dlouho jsem nepsala, ale teď jsem opět dostala chuť tvořit a být více aktivní.
Dá se říct, že hlavní příběh v Lunarii se točí kolem lidských postav. Každá je jiná, každá je jedinečná a každá má jiné názory i citáty :)
(postupem času sem bude přibývat více citátů)

Největší odměnou za život jsou úsměvy ostatních.
- Singi

Být smutný, to je jako válka. Nejvíc to ublíží tvým přátelům, kteří za tebe bojují a snaží se tě udělat šťastným.
- Felicitas

Nejsmutnější je, když se sami stydíme za svá přání a tužby. Když jsme v srdci jiní, než jakými bychom chtěli být v hlavě.
- Alexandra

Smrt je vlastně hrozně sobecká věc; tobě je to jedno, ale všichni ostatní trpí.
- Elizabeth

Cítíš bolest? Gratuluji! To znamená, že jsi stále naživu.
- Virten

Kdyby tvá voda byla stejně čistá, jako tvoje pravda, napil by ses?
- Elvenel

Je až děsivé jak moc osamělý si člověk připadá ve společnosti přátel.
- Metally

Běž dopředu, do budoucnosti. Protože když se otočíš za sebe na minulost, ztratíš směr.
- Solus

K čemu to je, být mocným, když jsi sám?
- Anette

Bát se smrti? Proč bychom se měli bát něčeho, co stejně dřív nebo později přijde?
- Infelix

Proč se všichni bojí, že je ve tmě dostihne příšera, když je lépe uvidí právě na světle?
- Sassy

Kdo se nebojí, nemá co ztratit.
- Patrias

Tadá~