Znovuobjevení ztraceného

8. února 2015 v 1:36 |  Příběhy

Alexandra vyšla z velkých dveří Hradu Světla. Ovanul ji chladivý studený vítr. Byla však natolik rozrušená, že ji ani zima nezastavila. Potřebovala si vyčistit hlavu. Na chvíli utéct z chaosu a toku událostí. Dostala se k cestě z kopce. Sešla až dolů k jezeru, kde se posadila na břeh. Co teď bude dělat? Válka se blíží. Bude se od ní hodně očekávat. Musí se vzchopit a postarat se o své přátele. Ale co když selže? To jí nikdo nedokázal říct.

,,Prosím... Pomoz mi... Nedokážu to, nemám dost sil... Je toho všeho moc..." objala si kolena a schoulila se do klubíčka, do očí se jí hrnuly slzy. Hladina jezera se zavlnila. Vše bylo tak šedé a nepřívětivé, a tak nebylo divu, že padla do náručí této silné melancholie. Jakoby už nebylo úniku. Nevěděla, co dělat. Tohle bude její konec. Konec všech. A byla jen otázka času, kdy si tohle všechno uvědomí i ostatní. ,,Je až směšné, jak si člověk, obklopen skvělými lidmi, může připadat tak sám..." spustila proud slz.

,,Ty ale nejsi sama," ucítila, jak ji zezadu někdo objal. To ji vytrhlo z proudu myšlenek, překvapením až přestala dýchat. To přeci nemohla být... Otočila se. Byla to ona. Byla to Elizabeth. Její Elizabeth. Její milovaná Elizabeth. Živá a zdravá. Zakoktala se a pár vteřin na ni překvapeně zírala, dokud se nepřesvědčila, že tohle nebyl sen. S ještě větším pláčem si ji k sobě pevně přitáhla a objímala. ,,Prosím, řekni mi, že jsi skutečná a nerozplyneš se, jako vždy," opřela si hlavu o její rameno. ,,Jsem skutečná a nerozplynu se," pousmála se na ni Elizabeth a hladila ji konejšivě po hlavě. Roztáhla svůj plášť a schovala tak obě dvě pod něj. Dobrou chvíli se jen objímaly a užívaly si své přítomnosti. Ani jedna nebyla schopna slova. A proč také.

Nad Lunarií usedala šedá mračna, ticho pohltilo okolní krajinu. Kolem nich začaly poletovat malé bílé sněhové vločky. Ale Alex to vše bylo jedno. Teď měla její světlo naděje. Měla ji. Svoji Elizabeth. Měla zase svůj celý svět. A to ji naplňovalo nepředstavitelným štěstím a uklidňujícím pocitem. Protože s ní dokáže všechno na světě.
Další z hodně krátkýchh sračiček, vyjadřující mé pocity. Elizabeth před rokem-půlrokem utekla od ostatních, protože se bála, že jim ublíží. Alex tak zůstala sama v depresi. Moc to obě dvě ranilo a trápilo. A teď, 27. prosince, se opět setkaly. Schyluje se k válce. Ale ony tu jsou, aby si poskytly svou náruč. Protože hrozně moc shippuju Eligreen. ;u;
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Matt Matt | 12. února 2015 v 6:23 | Reagovat

Ty a to tvé lodičkování..:D
Ale jinak pěkně sepsané; ostatně jako obvykle. ^^

2 Ferus Spiritus Ferus Spiritus | 13. února 2015 v 20:09 | Reagovat

[1]: Díky zlatíčko ;u;
A všichni mají rádi lodičky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.