Leden 2014

Oběti bitvy

11. ledna 2014 v 16:24 Příběhy
,,Je to tak... Depresivní,'' zamumlala Elvenel, když se rozhlížela po zpustošeném okolí. Bylo až zarážející, co dokázala jedna malá bitva. Celá válka přinesla mnoho obětí a tahle krajina působila, jakoby byla vyjádřením všech těchto zbytečných ztrát.

Dohořívající ohně plápolající na bitevním poli brzy skropily kapky deště, když se pozvolna rozpršelo. Mraky táhnoucí se z východu získaly inkoustovou až černou barvu. Někde mezi rozlámanými větvemi zavyl umírající vlk, jakoby pomalu podléhal roušce temnoty.

Elvenel se otočila, když uslyšela za sebou kroky, a spatřila svoji matku. Tiše sklopila pohled a objala ji. Byla ráda, že se jí nic nestalo. ,,Proč se to děje? Proč se to táhne tolik let? Je Tenebros opravdu plný nenávisti a touhy po pomstě?'' Marion si povzdechla: ,,Já nevím Elvenel. Doufala jsem, že se změnil. Ale on touží jen po vládě. Nezajímá ho, jak si ji vybude, ani kolik životů tím Lunaria ztratí. Kráčí přes mrtvoly a o nich jiného mu nejde.''

Přerušilo ji Ariino bolestné zařvání, když bílá dračice spatřila v kaluži krve tělo koně. Luna ležela rozsápaná na kraji bojiště a krev z jejích roztroušených ostatků pomalu splývala s půdou. Všude poletovalo peří z jejích křídel, která se povalovala pár stop opodál.

Elvenel zamrazilo. Kde je Patrias? Byl přeci s Lunou! Rozeběhla se ze strmého kopce dolů. Jestli se mu něco stalo, nikdy si to neodpustí. ,,Patriasi! Bratře!'' zakřičela do větru, ale odpovědi se jí nedostávalo. Někde v dálce zahřměl hrom.

Po chvíli ho našla s Ariou pod mrtvým pahýlem stromu. Ležel tam schoulený a celý od krve. ,,Patriasi!'' zděšeně ho objala. Co když je mrtvý?! Chytila ho za rameno ve snaze o přetočit na záda a zarazilo ji, když neměl žádná vážná zranění. Ta spousta krve nebyla jeho.

,,Chtěl... Chtěl jsem ji jen zachránit. A-Ale nedokázal jsem to,'' obrátil hlavu k Elvenel a křečovitě ji objal. Celý se třásl a zajíkavě brečel. Jeho sestra ho konejšivě hladila po hlavě a kolébala se s ním v náruči. ,,Není to tvoje chyba. Nemůžeš za to a dělal jsi, cos mohl. Bojoval jsi statečně, Patriasi. Neměl by ses vinit za její smrt,'' schovala ho pod plášť, aby nezmokl a nenachladil se.

Mírný deštík se mezitím proměnil v pořádný liják. Velké kapky rychle stékaly z listů a tvořily na předmětech maličké stružky vody, jakoby byl celý svět z tekutého kovu.

Za chvíli k nim přišla Elizabeth. Přidřepla si a nadzvedla cíp pláště. ,,Tady jste! Dlouho jsem vás hledala, bála jsem se, že se vám něco stalo,'' přisedla si k nim, když si všimla Patriasovy zkrvavené tuniky. ,,Zvládnete jít pěšky?'' poplašeně na něj pohlédla. Patrias přikývl a chytil je obě za ruce. Je čas jít domů.

Vyrazili zpátky za Marion a ostatními. Když procházeli kolem Luny, Patrias se odvrátil od nich a vyzvracel se při pohledu na orgány svého koně. Takovou smrt si nezasloužila. A on, i když věděl, že ji nezachrání, cítil tíhu viny.

Přidali se k Arii a společně naposledy prošli okolí, jestli nenarazí na další jejich bojovníky, které by mohli ještě zachránit. Našli však jen mrtvá těla. Všichni živí se už buď po svých, nebo za pomoci přátel odbelhali ke stanovišti, kde jim Nala s Marion, Sperou a Virten léčily rány. Ostatním, kterým už nestihly pomoct, nebo nevěděly jak, pomohly na Ariu.

Elvenel se sevřel žaludek. Později se sem budou muset vrátit a pohřbít všechna těla. Byla to těžká, srdceryvná práce a ona doufala, že nepřipadne na ni. Nedokázala by to. Bylo jí těžko. Tihle všichni bojovali za společnou svobodu, kterou věřili, že vybudou. Ale teď se tu jejich těla povalovala jako roztrhaný hadr, který neustál nátlak zuřivého zvířete.

Aria zařvala do větru a oznámila tak, že je čas vyrazit. Zvířata se na její pokyn dala poplašeně do chodu v čele s lidskými dětmi a Marion uprostřed. Elizabeth mezitím pátrala po neznámé ženě Virten, která se k nim před bitvou připojila. Všichni ji zjevně znali a chovali se k ní s úctou. Teď však jakoby se po ní slehla zem.

Ozvalo se další dračí zařvání, když se Aria odrazila, mohutně mávla křídly a vznesla se do vzduchu se zbytkem zraněných, kteří nemohli jít po svých.

A tak Lunariané pochodovali domů do hlavního útočiště mezi jezerem a hradem, plni hněvu a zármutku, který v nich probouzela vzpomínka na jejich zesnulé přátele.
Starší děj v Lunarii, na který jsem si včera vzpomněla ve škole a sepsala si ho do sešitu. Jak probíhala jedna z bitev o Lunarii, v dobách, kdy na jejich straně nebyla většina lidí z Darkesie :'D Je to smutné, kolik záporáků přešlo na stranu kladných.
Už není co k tomu říci, snad jen...
Vale~