Listopad 2013

Příběh Nešťastného

20. listopadu 2013 v 18:54 Příběhy
Dobře. Tenhle kousíček jsem psala delší dobu, měla jsem špatnou náladu, která byla pro tohle psaní jako stvořená :3 Ale pak mi jí zvedli přátelé a já už to nemohla dopsat. Dnes jsem to vzdala, dodala nějaký otevřený konec a konečně se na to vykašlala.

Infelix v jednom boji o Lunarii ochrnul a teď se mohl pohybovat jenom pomocí svého elementu větru, což ho ovšem nesmírně vysilovalo. Jeho dívka, Flammifera, se mu snaží pomoct, ale on si kvůli tomu přijde víc přebytečný než kdy jindy.
Chlapec seděl na posteli, opřený o zeď. V ruce svíral svůj starší, zašedlý plášť, ve kterém často chodil na výpravy. Plášť, který si vzal do svého posledního boje. Tolik vzpomínek, útržků z minulosti mu nyní ležely na bezvládných nohou. Vzpomínal na tu bitvu, kdy bojoval po boku svého otce. Ale teď jsou ty časy pryč. A on už nikdy nebude chodit. Horké slzy mu stékaly po tvářích. Nikdy. Nikdy už nepocítí tu svobodu. Bude navždy odkázán na svůj element.

,,Infelixi?'' vešla do dveří dívka, ,,Infí, co se-'' pohled jí spočinul na jejím nešťastném příteli. Přisedla si k němu na postel a konejšivě ho objala, čímž ho rozplakala ještě víc. ,,Já už to dál nedokážu! Vzdávám to!'' Infelix se jí hystericky rozbrečel v náruči. Byl vyčerpaný. Příliš vyčerpaný. Element vzduchu, který používal pro svůj pohyb, ho příliš vysiloval.

,,Infí... Zlato...'' Flammifera byla zoufalá. Cítila s ním. A byla to pro ni neuvěřitelná ztráta, stejně jako pro něj. ,,Nevzdávej se. My to dokážeme! Najdeme nějaký způsob, který Ti pomůže. Slibuju!'' pohladila ho po havraních vlasech. ,,Ne. Nedávej mi zbytečné naděje, Flamm. Už tak jsem byl k ničemu. I otec si to myslel. A teď je ze mě mrzák. Zbytečný mrzák, který zůstal na krku všem ostatním,'' jeho hlas postupně slábl s ubývajícím sebevědomím. ,,K čemu Ti potom jakožto partner jsem, když Tě ani nedokážu ochránit,'' hlesl, vymanil se jí z náruče a větrem se vznesl do vzduchu. Dřív, než se jeho dívka stačila vzpamatovat, Infelix zmizel na chodbě Lunarijského hradu.

Styděl se před ní. Styděl se, protože to byla pravda. Byl teď tak bezbranný, tak slabý. A nestrpěl by její pohled. Vždyť s ním všichni jednali jako s chudákem! I jeho otec! Ten, který na něj nikdy nebral ohledy, když ho učil bojovat. Nebyl zvyklý na takovou pozornost ostatních. A teď jakoby se o sebe nedokázal postarat.

Čím více na to myslel, tím více se cítil jako přebytečný zmrzačený voják v bitvě. S každou myšlenkou mu ubývalo sebevědomí. Chtěl utéct. Utéct od všech kolem. Být na chvíli osamotě, odkázaný jenom sám na sebe. Ale s každým odražením, s každým popolétnutím mu ubývaly síly.

Flammifera zrovna vyběhla z pokoje, když její přítel těžce dopadl na zem pár metrů od ní. ,,Infelixi!'' vykřikla zděšeně a rozeběhla se k němu. Vyděšená, jestli se mu něco nestalo, položila si jeho hlavu do klína. ,,Jsi v pořádku?'' nahrnuly se jí slzy do očí. Infelix jen zasýpal, chtěl ji odehnat, aby si nedělala starosti. Ale když na ni pohlédl, všiml si, že plakala. ,,Omlouvám se Ti. Nechtěl jsem být na Tebe protivný.'' pohladil ji po tváři.. Ohnivá ho mlčky políbila na tvář. ,,To je v pořádku. Jen... Nechci, abys byl nešťastný. Pomůžeme Ti, neboj. Jen to nevzdávej. Jsi ten nejúžasnější kluk na světě Infí. Moc Tě miluju,'' smutně se pousmála. ,,Já Tebe tak,'' oplatil jí polibek a vzal ji za ruku.