Srdce z křemene

23. září 2018 v 2:32 |  Příběhy
Bylo pro tebe velice zvláštní vyjít po tak dlouhé době ze svého maličkého pokoje. Hlavní sál byl oproti němu veliký a vzdušný, s velkými vitrážovými okny. Slunce, které skrze ně dopadalo na tvou tvář, jako by tě povzbuzovalo a dodávalo ti sílu vyjít zase mezi ostatní. Tančilo po tvých rtech tak usilovně, až na nich probudilo slabý úsměv.

První si toho všimla Singi. Jakmile spatřila tvé husté, modré kadeře, rozeběhla se k tobě a sevřela tě v pevném objetí. Na moment jako by ti vyrazila dech, a s ním i melancholické myšlenky. Možná je budeš mít vždy, když budeš dýchat.

Hned v závěsu za ní byla Flammifera. Připadalo ti více než úsměvné, že zrovna ty dvě tě vítají jako první a nechávají tak roztát led, usazený na tvé duši. Koneckonců, jsou to ohnivé sestry. Přivinula sis je k sobě, zpočátku jemně, ale netrvalo dlouho a plna dojetí jsi je stiskla o něco silněji.

Uslyšela jsi kroky na schodech. Vzhlédla jsi od svých milovaných kamarádek a pohlédla tím směrem. Jako vždy ses nechala unést jeho zelenýma očima, někam hluboko do lesů, na svěží palouček plný lučního kvítí. Ačkoliv Singi i Flammifera přirozeně dodávaly tvému tělu dostatečné teplo, co tě doopravdy zahřálo, byly jeho ryšavé, rozcuchané vlasy. Nikdy nešly zcela zkrotit, a tys to moc dobře věděla, protože ses o to už nesčetněkrát snažila. Nakonec ses smířila s tím, že to tak má být a že jejich směr, kterým se mají ubírat, neovlivníš. Stejně jako neovlivníš pocity, jež jsi vůči němu chovala.

Obě ohnivé sestry o krok ustoupily a udělaly mu prostor, aby tě mohl řádně přivítat, svou malou milovanou sestřičku. "Jsem moc rád, že jsi zpátky," pohlédl ti do očí a chytil tě povzbudivě za ruce. Cítila jsi, jak se ti hrne krev do tváří, jak v nich pění a vaří se. Nikdo jiný nedokázal na tvé smetanově bílé pokožce vykouzlit ruměnec. Nikdo kromě Patriase.

Snažila ses zakrýt své červenání, ale soustředila ses na to až moc. Tak moc, že sis ani neuvědomovala, jak se k tobě Patrias sklonil a dal ti sourozeneckou pusinku na čelo. Jako by čas plynul normálně, ale tebe v něm někdo zpomalil. Vše ti v samém šoku došlo až o vteřinu později, kdy ses zabořila do opojné vůně borovicového jehličí. Tak vonělo jeho objetí - jako když si člověk lehne do mechového polštáře a tiše ochutnává vůně, zvuky, obrazy lesa. Normálního člověka by to uklidnilo, v tobě však oba činy rozpoutaly vnitřní paniku.

Vzedmula se v tobě mořská vlna a narazila do skalnatého útesu. A znova, silněji, stále do toho samého kamene. Jenže skála neustoupila. Stála dál na místě, představujíc oporu pro rozrušenou vodu. Tak nějak vypadal váš vztah. Ať už jsi panikařila jakkoliv a snažila ses od něj oddálit, on vždy pevně stál po tvém boku. To tě nakonec uklidnilo. Stydlivost a rozrušení odtekly, a hladina moře se umírnila. Klesla jsi do jeho objetí, a také se nechala odnášet po proudu - někam do toho krásného lesíku, na palouček svěžesti a útěchy, který Patrias vytvářel ve tvém srdci.

Jako by ti snad četl myšlenky, jemně se od tebe odtáhl a vložil ti něco studeného do ruky, čímž tě vytrhl z tvého harmonického rozjímání. Rozevřela jsi dlaň a prohlédla si předmět. Byl to nádherný, mléčně bílý horský křemen, otesaný do tvaru srdce. Patrias si dal určitě hodně práce s jeho opracováním. Skrýval v sobě neobyčejné kouzlo, pohled na jeho třpytivý a čistý povrch jako by tě hladil po duši.

"To ses na moment bála, co jsem zase vymyslel za hloupost, viď? A nakonec se mi to docela povedlo. Doufám, že ti z toho spadl kámen ze srdce," zasmál se žertovně. Vědělas, že takhle špatnou slovní hříčku musel mít jedině od Felicitase nebo Alexandry. Přesto ti přišla skvěle použitá a zasmála ses s ním. Bylo to poprvé, co ses od smrti své matky zasmála. Poprvé, co jsi někomu věnovala svůj sladký smích. Tenhle patřil jen a jen jemu, stejně jako tvá láska. Láska, přesahující i tu sourozeneckou. To však nikdo nevěděl. Jen ty sama, a tvé srdce z křemene.
 

Druhý život

13. září 2018 v 10:26 |  Příběhy
Milovala ten pocit, kdy něžně našlapovala svými měkkými polštářky jehličím a les kolem tlumil veškeré její zvuky. Jako by ji noc skryla do svého temného pláště a propůjčila jí kouzelnou moc, jakoby nebyla živým tvorem, ale tichou hvězdou, jednou z mnoha a přesto tou nejjasnější. I přes to něco v tomto letním večeru její světlo předčilo, modrý záblesk nad lesem, náhlý a výstražný. Co to bylo? To se chystala zjistit.

Otočila se na svou maminku. Ona tak uvolněně nevypadala. Cítila z ní napětí, možná i lehký strach. "Je tam něco důležitého, Feruško. Něco, co je se mnou provázané. Cítím to," podávala strohý důvod svého znepokojení. Ani jedna z nich nevěděla, co se tam doopravdy skrývá.

Konečně dorazily až na mýtinu. Tohle místo bylo pro Ferus nesmírně podivné a fascinující zároveň. Mýtina jako by měla tvar dokonalého kruhu, s téměř geometrickou přesností kolem ní končil les a vně začínal palouček se sametovou trávou. Co však působilo o to víc nadpozemsky byl strom uprostřed toho všeho. Ferus v něm poznala droell, neobyčejně silný druh stromu se spirálkovými listy a jemnými bílými květy, jejichž vůně se linula po celé mýtině. Ve kmeni onoho stromu svítil znak Anima a osvětloval tak vše kolem svou chladnou září.

Ferus se zde už jednou ocitla, a stejně jako tehdy ji i nyní pohltilo udivení, snad i slabý strach z neznámého. Něco tu ale bylo jiné v porovnání s první návštěvou. Něco navíc.

Když obě alaty popošly blíže, všimly si, že pod zářícím kmenem stromu ležel blankytně modrý šátek, zabalený do malého ranečku. Spera se ujala iniciativy a rychlou chůzí vykročila k němu. Samým napětím ji svrběly tlapky, jak už měla svůj potencionální cíl na dosah. Přesto ale neměla odvahu se k němu rozeběhnout - vždyť ani nevěděla, co to je a zda je to bezpečné. Ani nad tím moc dlouho nepřemýšlela, protože na to nebyl čas. Raneček už ležel půl stopy od ní a zvláštně se nadzvedával. Spera se zhluboka nadechla, packou odtáhla cíp látky a....

Zaútočilo to na ni! Svou roztomilostí. Přímo před ní totiž ležela tři malá spící koťátka, stará sotva pár dní. Všechna byla tmavě mourovatá, místy hnědá, místy až černá. Každé z nich mělo u tlapky lísteček, na kterém byla lunarijským písmem napsána jejich jména. Nejmenší a nejtmavší z nich se jmenovalo Mimi. Prostřední, tmavý kocourek, měl u sebe napsáno "Marco". Poslední, největší a nejsvětlejší z nich, byla kočička jménem Maryllin.

Spera nalezla ještě jeden lísteček, ze kterého přečetla následující vzkaz: "Spero, postarej se o ně, prosím."

Celá tahle situace byla více než podivná. Jak tento "odesílatel" koťátek věděl, že je najde zrovna ona? Odkud se tu ti mrňouskové vzali? Fakt, že takový sněhobílý papír ještě nikdy neviděla, ani takové pero, které by udělalo stejně tenkou, tmavě modrou stopu, ji mátl ještě více. Znala lidské nástroje na psaní, mnohokrát sledovala Virten, jak píše dopisy královně, a přesto se ještě neshledala s tak zářivě bílým papírem. Napadlo ji, že to pochází ze Země. Odkud by ale autor znal jejich písmo, které se používalo jen tady?

Její dcera stála vedle ní a prohlížela si obsah ranečku. "Mami, musíme je odnést někam do tepla, ať neprochladnou," drcla do Spery hlavou, aby ji vytrhla z myšlenek. Spera na to mlčky kývla, neschopna zformulovat jakoukoliv větu. Jen mlčky popadla raneček do tlamy a roztáhla křídla, že vzlétne. Musí je odsud ihned odnést a zahřát je. To jí radil mateřský instinkt, který se v ní znenadání probudil. A zjevně jen tak neustane.

Nikdy se nedozvěděla, odkud se Mimi, Marco a Maryllin vzali. Jedním si ale byla jistá: přišli k ní. A ona se o ně postará, i kdyby měla bojovat s celou saeví smečkou. Teď jsou součástí její rodiny.

______________________________________________________
Na památku mých zlatíček, která odešla do lepšího světa.
Mimi 27. 8. 2018 - 1. 9. 2018
Marco 27. 8. 2018 - 1. 9. 2018
Maryllin 27. 8. 2018 - 6. 9. 2018

 


Lepší zrzka než-li zmrzka

27. května 2018 v 20:36 | Ferus Spiritus |  Jiné
Lidé se mě neustále ptají, proč jsem vlastně svou zmoklou slámu vyměnila za zrezavělou střechu. Na tyto dotazy ohledně vlasů, jež připomínají hořící pochodeň, často odpovídám: ,,To víte, aby mi to v té škole pálilo." Jindy zase poukazuji na svůj nedostatek motivace: ,,To abych měla ten správný zápal pro věc." S některými dokonce vedu teorie poměrně hlubší - mnoho lidí totiž tvrdí, že zrzci nemají duši. A nemít duši, to přece musí být neuvěřitelně uvolňující! Kdyby se vám naskytla šance zbavit se svých negativních emocí, stresu a presu, také byste po ní skočili.

Ačkoliv by se mi všechny tyto zmíněné aspekty hodily, ve skutečnosti jsem se do tohoto liščího kožíšku zahalila z jiného, mnohem prostšího důvodu: zrzky se mi prostě líbí a sobě se chci líbit také.

A skutečně to funguje - mám se o dost víc ráda a tento nový zevnějšek mě fascinuje. Nejsem ale jediná, kdo je touto "fata zrzanou" uchvácen. Lidé si mě začínají pamatovat, víc si mě všímají a respektují mě. Nevěřili byste, jak často mi řidiči zastavují na silnici, abych ji mohla bezpečně přejít. Zjišťuji, že těch pár zrzavých vlasů skutečně přináší lidem určitá privilegia.

Nabízí se tedy otázka - můžeme toho my zrzci využít? Popadnout příležitost za pačosy a třeba ovládnout svět? A jak jsou na tom Skoti a Irové? Mohou se jejich zrzaví potomci chopit moci? Nahradí rez našich vlasů nynější oxidační rez v zastaralém systému? Můžeme z našich jisrkných pramenů vykřesat nový oheň revoluce? Rozdmýcháme v ostatních lidech plamen vášně, až usedneme na vrchol? Nebo všichni zachováme chladnou hlavu?

Tyto otázky si kladu každý den. Pak si ale řeknu, že žádnou světovládu nepotřebuji - důležitější pro mě je, že přítel přeci jen preferuje mou přítomnost před obřím zmrzlinovým pohárem. Sice mě sem tam osloví poněkud hanebně "mrkvo", méně často "mrkvičko", ale je to můj milovaný otrok a lecos mu mohu tolerovat.

_____________________________
Můj úplně první pokus o fejeton. Školní slohové práce jsou někdy jediným způsobem, jak mě dokopat k produktivitě, achjo. Teď jen doufat, že paní profesorka ocení všechny moje špatné slovní hříčky.

100 otázek na Alexandru /část první

13. května 2018 v 2:02 |  Postavy
Velké poděkování patří R. R., za to, že mě nakopala do zadku a motivovala mě. Jsi bae <3 Jen příště kopej jemněji, prosím. Děkuju <3

Jste tu poprvé?

16. března 2018 v 13:13 | Ferus Spiritus |  Jiné
Došlo mi, že tento blog musí na nově příchozí návštěvníky působit značně chaoticky. Nenechte se zmást - tento blog skutečně chaotický je a články jsou zveřejňovány bez jakéhokoliv chronologického řádu, jež by se vázal k příběhu. Žádný začátek, žádná vodítka, nic. Proto mi dovolte alespoň hrubě shrnout základní děj a postavy.

Lunaria je fantasy svět plný čisté přírody a magie. Má své vlastní ekosystémy, velmi podobné těm na Zemi, jen s několika rozdílnými živočichy (draci, drakonaři, alaty, saevy,...) a rostlinami (droelly). Z humanoidních ras zde žijí pouze lidé a pár kočkodlaků.

Co je však na tomto světě pozoruhodné je příchod lidí ze Země sem. Pokud člověk na Zemi ztratí svou víru a smysl života, pokud klesne na opravdové dno, dostane se do Lunarie (více v článku Země zoufalců). Stejně tak se sem dostala i jedna z hlavních hrdinek, tehdy teprve desetiletá Elizabeth Northová, malá ustrašená Angličanka trpící úzkostmi. Dostane se do záhadného světa, kde začíná její dobrodružství.

Elizabeth se seznamuje s novým světem. Dozví se, že zde před patnácti lety vypukla válka mezi Sourozenci Světla a Tmy - tak se přezdívá královně Marion a králi Tenebrosovi. A také velmi brzo zjistí, že v Lunarii se mohou dít věci, jež se na Zemi zdají být nemožné - získá magický element země, díky kterému může ovládat rostliny.

Také si zde najde několik kamarádů, další hlavní postavy, které se hodně objevují v povídkách:
Patrias - zrzavý klučina z lesa ovládající zemi, ztracený syn královny Marion, nadšenec do nerostů a hornin. Veselý, přátelský, možná trochu ztřeštěný, ale s laskavým srdcem.
Flammifera - rudovláska ovládající oheň, zrozená z Elementů, dlouholetá přítelkyně Infelixe. Silná, odhodlaná, nebojácná, se zápalem pro věc.
Singi - drobná zrzečka ovládající oheň, sestra Flammifery, původně se narodila jako chlapec. Dobrosrdečná, nápomocná, kreativní, roztomilá.
Denera - světlovláska ovládající oheň, nejmladší dítě královny Marion, označována jako zrádkyně. Ambiciózní, spontánní, prudká, nepředvídatelná.
Felicitas - pohledný blond chlapec, spolu se svým bratrem Firnem pochází z lunarijské vesnice jménem Dantera. Navenek úsměvavý, avšak uvnitř nosí silnou bolest.
Alexandra - řečená "Strongreen", černovlasá dívka ze Země, přítelkyně Elizabeth. Upřímná, rázná ale i jemná zároveň, naslouchající, často netrpělivá.
Elvenel - modrovládka ovládající vodu, dcera královny Marion, nástupkyně trůnu. Čistá navenek i uvnitř, skromná, milující, mající naději.
Damian - chlapec ze Země, dobrý kamarád Alexandry, nejnovější člen týmu. Uzavřený, často protivný a nepříjemný, prudký, vztahovačný, ale dobromyslný.
Metally - dívka ze Země s nadšením pro vědu, sestra Alexandry, spíše se zdržuje v pozadí. Klidná, tichá, shovívavá, zvědavá, plná touhy zkoumat nové věci.
Solus - chlapec z Lunarie, zrozen z Elementů, upjatě věřící, že osud je již předurčen. Samotářský, velmi tvrdohlavý, uzavřený, s nadáním pro psaní poezie.
Infelix - černovlasý chlapec ovládající vzduch, nejstarší a taktéž ztracený syn královny Marion, původně byl vycvičeným bojovníkem, nyní pacifistou. Trpělivý, rozumný, láskyplný, zodpovědný.
Sasene - hnědovlasá žena ovládající tmu, jediný potomek Tenebrose, nástupkyně trůnu, před rokem se stala i šťastnou maminkou. Spravedlivá, pravdomluvná, vychytralá, budící respekt.
Firn - muž ovládající led, bratr Felicitase, manžel Sasene, otec jejich dcerky Diliges. Ochranitelský, průbojný, zamlklý, možná trochu paranoidní.

S novou partou kamarádů a magickými schopnostmi je připravena zastavit válku a navrátit do Lunarie vytoužený mír.

To jest snad všechno na úvod. Více bližších informací se bude postupně objevovat v článcích a rubrikách, jejichž výpis je vlevo v menu. Popisy postav najdete v rubrice "Postavy"; příběhy, básně a obrázky v rubrice "Fidova pírka" (má tři podrubriky, avšak jejich výpis není vidět, proto prosím sjeďte trochu níže, pod reklamu); články o světě jako takovém v rubrice "O Lunarii"; a nakonec rubrika "Země mlhy" je můj neúspěšný pokus o přepsání celého hlavního příběhu z pohledu Elizabeth.

Přeji vám příjemné počtení a doufám, že se vám zde bude líbit! :)

Recenze na hru The Frostrune

2. března 2018 v 1:13 |  Fascinující

Také ležíte v posteli s chřipkou a nevíte, do čeho píchnout? Cítíte se jako mražený losůsek kdykoliv opustíte dveře vašeho domu? V tom případě rozhodně oceníte tuto skvělou hru, jež je tématicky vhodná pro současné počasí.

The Frostrune je dobrodružná "point and go" hra, odehrávající se v desátém století našeho letopočtu. Kolem norských břehů pluje vikingská loď, která však záhy ztroskotá v bouři. Jediným přeživším z celé lodi je Liv, třináctiletá holčička, za kterou hrajete v pohledu první osoby. Liv se ocitne u opuštěné vesnice. Kam všichni zmizeli? Co se tu stalo? A proč i v letním vánku pociťuje ostrý mráz?

Hra má dokonalý příběh, jež je historicky korektně zasazen. Rozhodně si přijdou na své všichni fanoušci vikingů i fantasy příběhů. Kdo dává pozor, může se naučit něco nového o vikingské mytologii a runách, což na hře velmi oceňuji. Vše na sebe plynule navazuje a dává smysl, ačkoliv se zezačátku nevyřeší všechny záhady a nějakou dobu trvá, než na vše naleznete odpovědi. Pokud se zaseknete na mrtvém bodě a nemůžete se dovtípit, jak pokračovat, přijdou vám vhod nápovědy v menu, odemykající se při dosažení určitých částí. Celé hraní obohacují zajímavé hádanky a skládačky, které nejsou ani obtížné, ani příliš snadné, prostě tak akorát pro spestření herních okamžiků.

Je třeba také zmínit grafiku, neboť si myslím, že to je právě aspekt, který přiměl mnoho lidí ke stažení této hry. Každá lokalita je unikátním výsledkem úžasné umělecké práce Reného Aignera. Skvělým doprovodem jsou i zvuky, dodávajíc hře tu pravou atmosféru. Dle mého názoru nemůže být technické zpracování lepší, už teď je perfektní.

Co mne také zcela ohromilo, je norština. Při hraní jsem byla přímo unesena tímto nádherným jazykem a nutila ducha u vodopádu stále dokola a dokola opakovat své fráze. Dodává to hře své nezaměnitelné kouzlo.

Skutečně mě nenapadá nic, co bych Frostruně mohla vytknout. Snad jen délku hraní - hra je omezená svým koncem, takže když ji dohrajete až do konce, nemůžete už dělat nic jiného, jen ji spustit zase od začátku. Snad se jednoho dne dočkám pokračování, jak je lehce naznačeno na konci. Nezbývá mi nic jiného než doufat. A vyhýbat se mrazu.

Krystalový překladač

23. února 2018 v 17:55 |  O Lunarii
Vzhledem k tomu, že do Lunarie přicházejí noví a noví lidé, jsou vesnice jedním velkým miš mašem jazyků. Filius a Natique si již dříve uvědomili, že tato jazyková rozmanitost činí obyvatelům problémy, a tak přišli s novou myšlenkou. Každou vesnici obdarovali speciálními krystaly.

Tyto krystaly fungují na principu přenosu energie. Pakliže koncept myšlenek pochopíme jako formu energie, můžeme s ní dál pracovat podle podobných fyzikálních zákonů, jako máme tady na Zemi. Energie se může vyskytovat v mnoha podobách - tepelná energie, kinetická energie, energie z konající práce, vnitřní energie těles aj. Energie se může přeměňovat z jedné formy na druhou. A přesně toho tento krystal využívá - snímá myšlenky, na které se mluvící člověk soustředí, přemění je na energii a tu předá naslouchajícímu člověkovi zpět ve formě myšlenek. A protože každý přemýšlí ve svém vlastním rodném jazyce, ony myšlenky se přeloží do rodného jazyka posluchače, aby jim rozuměl. Pokud byste jakožto Češi přišli do Lunarie a mluvili tam na Maďara, slyšel by vás mluvit v maďarštině a vy jeho v češtině.

Samozřejmě tento krystal nepřekládá všechny myšlenky (kdyby ano, asi by se všichni v Lunarii zbláznili). Pouze ty nejsilnější, u kterých se člověk soustředí i na pohyb ústy a jazyku, artikulaci, zkrátka a dobře fyzický pohyb těla, který je k mluvení zapotřebí. V momentě, kdy mluvíte, energie v mozku druhé osoby lehce ruší její smysly a upravuje informace, které přijímá prostřednictvím sluchu. Uslyší tak váš hlas i jeho tón, ale ne přesná slova, která vyslovujete.

Abyste byli schopni říci slovo, které nechcete přeložit a zachovat ho ve vašem jazyce i pro uši jiných osob, musíte se na něj koncentrovat pouze jako na výraz (i s výslovností), ne na jeho význam. Chce to více soustředění než u normální mluvy, u které je přeci jen její význam to podstatné. Tímto způsobem se můžete v Lunarii například učit jiné jazyky (nebo naopak někoho učit ten svůj). Také je to velmi důležité pro jména, neboť většina jmen má svůj význam. Myslím si, že každý z nás by upřednostil, kdyby na něj Lunariané volali "Filipe", a ne "milovníku koní".

I přesto se jazyky v Lunarii neustále vyvíjí a jdou svou vlastní cestou. Platí to především pro latinu, kterou sem přivlekli učenci ze Země. Předává se tu ale tak dlouho, že se lehce liší od té naší pozemské. Vhodným příkladem je zde například jméno Tenebros. Korektní verze slova v naší latině je " tenebris", avšak v Lunarii je správně i jméno tohoto krutovládce.

Pakliže si kladete otázku, zda byste se tímto způsobem mohli domluvit i se zvířaty, je mi líto, ale s nimi to nefunguje. Nemohou pro tyto účely vyvinout tak silnou "myšlenkovou energii", která je zapotřebí pro aktivaci krystalu. Ale kdoví, třeba je to jen jednosměrné. Třeba na svého psa štěkáte a ani o tom nevíte.

Stejně tak se tento vychytralý překladač nevztahuje ani na knihy, které požadovanou energii postrádají úplně. Díky nim tedy v Lunarii zůstává ona rozmanitost jazyků, která je tak unikátní.

Ale co děti? Ferus, jak se učí mluvit děti? Nebojte se, vývoj dětí probíhá stejně jako u nás, protože v útlém věku není jejich mozek schopný tuto energii přijímat. Děti vidí a slyší pouze čistou pravdu. Až v pozdějším věku se naučí přijímat i "lži".

Tyto krystaly jsou umístěné pouze ve vesnicích a každý dokáže překládat pouze v určitém radiusu. Pokud se vzdálíte o něco více, krystal na vás již nebude mít vliv. Takže až se půjdete projít do lesa a někdo na vás začne křičet německy, i přes nával paniky se snažte zachovat klid. Spíše než od mírumilovného Němce vám hrozí nebezpečí od divokých vlků a saev.

Noční útěcha /část první

3. února 2018 v 1:59 | z pohledu Strongreen |  Příběhy
Bylo už pozdě v noci, když jsme se se sestrou vrátily domů. Navštívily jsme naši maminku a zdržely se u ní celý večer. Bylo skvělé s ní zase trávit čas jako rodina. Začala jsem dohánět těch pár let odloučení a znovu jsem se s maminkou poznávala a sbližovala. Čím dál jsem jsem si uvědomovala, že ji moc miluju, a užívala jsem si každé chvíle s ní. Ten večer jsem jí navrhla, že příště přivedu s sebou i svou přítelkyni a seznámím je. Těšila jsem se na to, ačkoliv Elizabeth se trochu zdráhala a odmítala znovu navštívit Zemi.

Velmi potichu jsem vešla do pokoje. Čekala jsem, že moje princezna už bude dávno spát, a tak jsem se snažila ji nevzbudit. Proto mě překvapilo, když jsem ji uviděla sedět na okenním parapetu. Byla schoulená do klubíčka a usedavě plakala. Všechno se ve mně v tu chvíli sevřelo. Přispěchala jsem k ní a pevně ji objala: ,,Miláčku, copak se stalo?"

Chvíli mlčela, asi přemýšlela, jestli to má říct nebo ne, a pečlivě volila slova. ,,Zradila jsem svoje rodiče. Utekla jsem od nich a ublížila jim tím," a začala plakat ještě víc. Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, jak na to odpovědět, nikdy jsem neuměla utěšovat lidi.

,,Utekla jsi, protože jsi se na Zemi necítila dobře. To je přirozené. V Lunarii ti bylo lépe, proto jsi tu zůstala," pohladila jsem ji po vlasech.
,,No a co? Jim jsem tím ublížila. Určitě mě dlouho hledali. Nebo ještě hledají. Letos to bude už osm let. Osm let! Prohlásili mě za mrtvou." Celá se třásla a lapala po dechu.
Přitiskla jsem si ji blíž k sobě a pevně ji držela. Doufala jsem, že aspoň to pomůže. Nevěděla jsem si rady a byla jsem z toho všeho dost vyděšená, ačkoliv jsem se to snažila nedat najevo.

,,Ale pomysli, co by se stalo, kdybys tam zůstala. Vzpomeň si na to, jak špatně ti bylo. Jak jsi omdlévala a měla záchvaty. Jezdila jsi po nemocnicích. Tady ses toho zbavila. Kdybys zůstala tam, jen by se to horšilo a byla bys ještě víc nemocná. Trpěla bys ještě víc než trpěli tvoji rodiče. Takhle jsi se osvobodila. Zažila jsi neuvěřitelná dobrodružství, které nikdo na Zemi nezažil. Poznala jsi Lunariany. Poznala jsi mě..." šeptala jsem jí potichu.

Nadechla se, chtěla něco říct, ale rozmyslela si to a mlčela. Znejistilo mě to - chtěla jsem, aby se mi svěřila, aby to v sobě nedusila. Má nebohá princezno, co všechno ti leželo v hlavě? Co všechno tě takhle tížilo?

,,Jsi můj hrdina, víš o tom?" vtiskla jsem jí slabý polibek do vlasů.
,,Proč?" vzhlédla ke mně s uplakanýma očima.
Povzbudivě jsem se usmála: ,,Protože hrdinové zachraňují životy."
,,Já ničí život nezachránila," namítla zmateně.
,,Ale ano. Zachránila jsi sebe. A mě taky. Nevím, co bych si bez Tebe počala," pohladila jsem ji po tváři.

Cítila jsem, jak se znova zatřásla. Bojovala sama se sebou a přemáhala se mi oplatit úsměv. Povedlo se jí to, slabě se na mě usmála, ale já věděla, že to je přetvářka, a to mě děsilo ještě víc. Co se přede mnou snažila skrýt? Možná už o tom nechtěla mluvit, protože jí z toho bylo víc a víc úzko. Vzala jsem si ji do náruče a odnesla na postel, kde jsem ji něžně položila do měkkých polštářů a lehla si k ní. Ihned se ke mně přitulila a zabořila obličej do mého trička. Ať už se snažila své emoce skrýt sebevíc, nepovedlo se jí to, protože jsem na svém oblečení brzy cítila její horké slzy. Usoudila jsem, že bude tak lepší zůstat a nechat ji vyplakat. Měla jsem o ni velký strach. Princezno má, co mám dělat?


Tato povídka se tu již objevila, ale protože její druhá část obsahovala sexuální scénu, blog.cz mi ji vymazal. A já ji nikde jinde neměla uloženou, ani jsem si ji nijak přibližně nepamatovala, protože to byl celkem starý článek :'))) Takže jsem si vybavila jen základní zápletku a napsala ji znova, s velkými úpravami. Jedná se jen o první část - druhou, se s e k s e m, pošlu vážným zájemcům někam do soukromých zpráv, jinak by mi to server zase smazal. Ale v podstatě tam nenajdete nic dalšího, co by hodně ovlivnilo děj, takže pokud vám stačí prostý fakt, že si ty dvě zkrátka a dobře vrzly, můžete přejít na pokračování Hluboká voda.

Země zoufalců

22. prosince 2017 v 22:11 |  O Lunarii
Tak se Lunarii přezdívá. A je to název více než výstižný.

Na světě jsou šťastní lidé. Nejsou šťastní proto, protože se jim dějí jen ty dobré věci. Ne, v jejich životech nadcházejí i špatné situace, které tolik pozitiv nenesou. Ale i přesto jsou šťastní. Protože ví, pro co bojují. Mají smysl života a za tím si jdou. Ať už zůstávají silní pro svou rodinu, blízké, přátele, lásku, nebo jenom pro sebe samé. Mají důvod bojovat a nevzdávají se. Nevzdávají se svého života.

Pak tu jsou lidé jim opační. Unavení systémem, světem, životem, sebou samými. Proč tu jsou? Z jakého důvodu? Nevědí, ale odpovědí nelze dosáhnout, stejně jako jejich cíle, smyslu života. Hledají důvod žít, ale nejsou schopni ho nalézt. A to je drtí uvnitř. Už nemohou dál.

Ve chvíli jejich největšího zoufalství se však stane něco zvláštního. Jeden moment drží v ruce provaz z režného lana a chystají se ho zavěsit na trám svého bytu. V druhém stojí uprostřed lesa, s kvítím v hrsti. Jak se to stalo? Jak se sem dostali? Nechápou. Z tohohle neznáma se jim však tají dech. Je to něco nového? Zemřeli? Jsou mrtví a dostali se do nebe? Ne, tohle není nebe. A i kdyby, na tom nezáleží. Jsou svobodní. Cítí toho tolik, ach, tolik! Malé jazýčky energie, olízující jim chodidla, konečky prstů a spánky. Příjemný vánek, čechrající jim vlasy. Vůni silných a zdravých stromů. A s ní i vůni nového života.

Dostali druhou šanci. Druhý život, který mohou vzít do hrsti. Teď mají možnost dohnat promarněné dny, začít odznova, začít jako noví lidé. Je to ten nejkrásnější dar, jaký mohou v tu chvíli dostat. Je na čase přestat přežívat a začít žít.

Lunaria vlastně není Zemí zoufalců. Zoufalci tam přicházejí, ale rodí se z nich noví lidé. Nová generace uvědomělých a šťastných lidí. Z téhož důvodu jsou Lunariané mírní a přátelští. Mnoho z nich totiž zažilo zlo na Zemi, a tak jej nechtějí činit ani ostatním. Pokud chceme žít v nádherném a novém světě, sami jej musíme udržovat. Našimi činy a naším srdcem.

Můj domov není Zemí zoufalců. Je to země harmonie, klidu a smíření. Je to nejhlubší nitro nás samých. Protože když se dostaneme co nejhlouběji, právě toto smíření nalezneme. Jen je někdy těžké ho skutečně najít a uchopit. Lunariané se to však naučili. Nezáleží na barvě pleti, víře, orientaci, nezáleží zde na ničem. Jen na tom, aby byli všichni šťastní a drželi pospolu. Protože tato země je tak plná lásky a harmonie, že tu pro nenávist už nezbylo místo.

Lunaria je vším, jen ne Zemí zoufalců.

Proč už cpu křídla úplně všude?

6. prosince 2017 v 19:59 |  Kresby
Dámy a pánové, vskutku si tuto otázku pokládám již velmi dlouho! Měla jsem v plánu sem po dlouhé době vložit kresby týkající se Lunarie, avšak při sestavování jejich seznamu mi došlo, že téměř všechny obsahují stále se opakující motiv - křídla. Někdy protože daná postava z příběhu je jimi prostě obdařená a je to její přirozený fyzický atribut, jindy jsem se řídila slavným životním moudrem. Jak zní toto pozoruhodné moudro, ptáte se? Yolo.

Pohodlně se usaďte a připravte se na ukázku obrázků vytvořených za tento i předchozí rok.~

Kapitola čtvrtá: Útěk

22. listopadu 2017 v 21:25 | Elizabeth North |  Země Zoufalců
(Celá kapitola je již více než rok stará, kromě posledních dvou odstavců. Neměla jsem sílu to sem zveřejnit.)



Probudila mě silná bolest břicha. Stávalo se mi to často, ale tohle bylo silnější, než kdy jindy. Opatrně jsem vstala a vydala se do kuchyně pro vodu. Bylo před šestou ráno, moje maminka už stála na nohách a chystala se do práce, když se mi vedle ní najednou zamotala hlava. Cítila jsem jen silný náraz na keramické dlaždičky. Pak se svět rozpustil jako mořská pěna u útesu.

Nenávidím nemocnice. Nenávidím pach dezinfekce, nenávidím přímé bílé světlo, nenávidím zářivé pláštně doktorů a sestřiček.

Seděla jsem v čekárně na pohotovosti a držela se za břicho. Zhoršilo se to. Celým tělem mi pulsovaly intenzivní vlny bolesti. Bylo to jako příliv; na malý moment je to lepší, dokud do pevniny nenarazí další množství vody. Snažila jsem se tedy koncentrovat na zvířátka na zdi. Vše bylo tak krásně barevné a veselé, aby pracovníci zakryli, kolik utrpení si tu pacienti prožili.

Až po chvíli si mou pozornost získala maminka. Nemohu ji již zcela popsat, vzpomínky se mi vždy zahalí do mlžného oparu. Ale nikdy nezapomenu na její zářivě modré oči. Na ty nádherné oči, ve kterých se skrývalo tolik lásky, hrdosti a smíření. Milovala jsem ji. Milovala jsem její podstatu. A její oči. Byla to úžasná žena, velice temperamentní a svá. Dokonalá. Vždy si byla jistá v tom, co dělá. A za to jsem ji neuvěřitelně obdivovala.

Nyní to ale všechno zmizelo. Její jistota a kontrola nad vším zmizely. V těch úžasných očích, které pro mě dodnes tvoří maják v mlze, se zrcadlil strach. Další osoba, které jsem ublížila, aniž bych chtěla. Bolelo mne vidět ji v takovém stavu, mou agonii to ještě zhoršilo. Odpusť mi, mami. Nechci ti být břemenem, nechci ti být zátěží, která táhne tvé city dolů. Chci pro tebe to nejlepší, tohle si nezasloužíš. Maminko, prosím, neplač, nejsem hodna tvých slz. Tohle všechno jsem jí chtěla říct, ale nedokázala jsem to. Ublížila bych jí tím ještě víc. Pochopila by, že jsem poznala její pravé dno, což ona nechtěla. Měla sloužit jako zářící příklad, jako neutuchající podpora, jako anděl, který přináší naději a obdiv. Její hrdost jí nedovolila, abych spatřila to vyděšené zvíře uvnitř. Bylo by to jako sebrat lvovi jeho hřívu, a s ní i jeho čest a královský titul.

Zamrkala. Poznala jsem, že se snaží zahnat slzy. Neuvěřitelně mě to vyděsilo - nikdy jsem ji neviděla plakat. Naprosto mě to vyvedlo z míry. Skutečně se o mě tak bála? Musela mě asi hodně milovat. Pevně jsem sevřela její ruku a přitulila se k ní, napůl abych ji utěšila, napůl abych získala opěrný bod, protože se mi stále točila hlava.

Moc si nepamatuju, co se dělo potom. Jen to, že mi brali krev. S požitkem jsem sledovala, jak ta temně červená tekutina pomalu kape z jehly do zkumavky. Jak kus mě nenávratně odtéká pryč. Snad na lepší místo.

Probudila jsem se až na pokoji, s kanylou v ruce. Bylo tam prázdno, slyšela jsem jen tiché hučení přístrojů a dopady kapek, jak mi hadičkou tekl do ruky zvláštní roztok. Zadržela jsem dech a vnímala jsem všechny tyhle pravidelné zvuky. O to víc to bylo děsivé. Tohle místo ve mně probouzelo panickou hrůzu.

Zhluboka jsem se nadechla, zadržela dech, napočítala do osmi a zase pomalu vydechla. Byl to takový můj uklidňovací rituál. U toho jsem zírala na svou deku se slunečnicemi a beruškami. Nefungovalo to. Zmocňovala se mě panika. Šílený strach z cizího prostředí. Nemohla jsem pořádně dýchat, nemohla jsem se ovládat a přinutit své tělo k pohybu. Jen jsem se choulila pod deku, třásla se a brečela. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nešlo to. Pomozte mi! Kde je má mýtina v lese? Kde je můj ptáček? Kde jsou mé sny? I spánek by byl pro mě vysvobozením. Stále se mi ho ale nedostávalo.

Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl. Žádné sestřičky, žádní doktoři. Byla jsem v liduprázdné tmavé místnosti. S něčím, čeho jsem se bála nejvíc - se svou myslí. Zalila mě další vlna úzkosti. Cítila jsem, jak mě vše kolem svírá, jako pevně utažený korzet, který mi zabraňuje dýchat. Zdi se přibližovaly a drtily orgány uvnitř mě, aniž bych se jich dotkla. Sledovala jsem tmavé šmouhy. Běhaly po zdech a po stropě, usazovaly se v rozích pokoje a pak se zase daly do pohybu. Umírala jsem a stíny tančily.

Z té tmy se však náhle vynořilo světlo, slabé a bledě modré, přesto světlo. Otevřela jsem oči. Byl přímo přede mnou. Můj ptáček z mýtiny. Kroužil nade mnou v měsíčním svitu, vznášel se na svých nádherných černých křídlech a modrá koncová pera mu slabě zářila. Natáhla jsem k němu ruce. Vysvoboď mě. Vem si mě. Odnes mě pryč, pryč z klece. Zachraň mě. Prosím.

Roztáhl pařáty a spustil mi na přikrývku zvláštní předmět. Vypadalo to jako oválný kamínek. Na dotek byl hladký a studený, se dvěma vyrytými vlnkami, jež se rozvětvovaly na další, stále drobnější a drobnější. Byl to skutečně nadpozemský šperk. Sloužil však pouze na okrasu? Opatrně jsem si ho navlékla na krk - byl přichycený na kožené šňůrce - a vzhlédla k ptáčkovi. Roztáhl nade mnou křídla a ukryl mě před světem. V tu chvíli se rozzářil i amulet. A já vzlétla.

**********

Jako první mě zaujala vůně jehličí. Obklopovala mě ze všech stran. Ležela jsem v mechu a nasávala všechny ty pachy. Bylo to nádherné. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam spala. Nebylo to důležité. Celý svět se teď točil kolem jehličí.

Něco vlhkého a měkkého mě strčilo do paže. Otevřela jsem polekaně oči. Skláněla se nade mnou něčí silueta s černými vlnitými vlasy. Můj zrak se však postupně zaostřil a já pochopila, že to je hříva. Nade mnou stál kůň se zvláštním rohem na čele, jež se ve slunečním třpytu leskl zlatou barvou. Jeho bílá srst připomínala čerstvě napadaný sníh. Co mě zaujalo snad nejvíc byla jeho šedá a velká křídla, ohromná a majestátná. Bylo to obdivuhodné zvíře.

Tiše zařehtal a znovu do mě šťouchl. "Kdepak ses tu vzal, kamaráde, kamarád... Ko? A kde jsem se tu vlastně vzala já?" rozhlédla jsem se zmateně. Nacházela jsem se na lesní mýtině, jež ze všech stran obklopovaly tmavé jehličnany, v téměř dokonalém kruhu. Uprostřed toho všeho stál strom, velký a mohutný. Už jsem ho jednou spatřila ve svém snu.

Natáhla jsem ke kobylce ruku a pohladila ji na čumáku. Chvíli strnula, pak spokojeně zavřela oči. Nikdy na ten moment nezapomenu. Bylo to něco výjimečného, co tehdy změnilo můj život úplně od základů.

Zavřela jsem oči a naslouchala přírodě kolem. Cítila jsem se tu nádherně. Úzkost zmizela, nahradil ji silný pocit bezpečí a harmonie. Zemřela jsem? Byla tohle má etapa po smrti? Nezáleželo mi na tom. Byla jsem volná. Odproštěná od špatných myšlenek, odproštěná od tíhy světa. Nikdy jsem takového pocitu nedosáhla. Ani s antidepresivy, která naopak mé myšlenky halila do ještě temnějšího kabátu.

Kobylka do mě znovu drkla čumákem. A pokračovala, dokud jsem nevstala. Pak mě svými zuby chytila za tričko a vedla pryč z mýtiny. Rozhodla jsem se, že ji poslechnu a budu ji následovat. U toho jsem pevně svírala v ruce amulet, který mi dal můj černý ptáček. To abych cítila jeho chladný povrch a věděla, že už nejsem ve snu. Ale že je to skutečnost.

Flammifera

10. listopadu 2017 v 23:19 |  Postavy
Další podrobné schéma, tentokrát pro Flammiferu. Popisy všech postav budu postupně aktualizovat, snad. Haha, až se opět shledám se svými starými kamarády Motivací a Časem, ale poslední dobou se se mnou moc nebaví.

(Naposledy aktualizováno 10. 11. 2017)

Rozhovor se Šárkou Uhrovou

27. října 2017 v 20:40 | Ferus Spiritus |  Fascinující
Dnes jsem si připravila rozhovor s mladou píseckou spisovatelkou Šárkou Uhrovou, známou pro své knihy Montril - cesta začíná, Montril - cesta končí, Povoláním likvidátorka a Nejvyšší oběť. Je jí teprve 25 let a už stihla vydat 4 knihy, s tím že pátá je momentálně na cestě.

Kdy jsi začala poprvé psát?
"Poprvé jsem začala psát v roce 2001, byla jsem ve druhé třídě ZŠ. Tehdy jsem psala pohádky, které mám doteď schované v původním sešitě."

Co tě motivovalo k vydání své tvorby? Dostávalo se ti podpory od svých blízkých?
"Motivace byla prostá - po letech odmítání ze strany nakladatelů, kteří moudře usoudili, že mé knihy jim na živobytí nevydělají, neboť jsou určeny úzké skupině čtenářů, jsem si řekla, že to vezmu do vlastních rukou. Tehdy mě oslovil s žádostí o radu mladý kreslíř komiksů s tím, jak může své komiksy vydat. Doporučil mi pak nakladatelství, které objevil a které mi tiskne knihy už tři roky. Podpory blízkých jsem se dočkala zejména při samotném tisku knih."

O čem většinou píšeš své knihy? Jak bys je charakterizovala?
"Píšu o tom, o čem cítím, že mám psát, a zároveň o tom, o čem nedostávám podněty či informace z vnějšku. V knihách o Nosičích smrti skrze své postavy odrážím postoj a názory soudobé společnosti na život, poukazuji na jeho hodnotu a jeho cyklus (tedy že smrt není tím posledním). Toto téma se pak spolu s desítkami dalších promítá v knihách o Montril, kterými si naopak snažím čtenářům rozšířit obzory nad rámec, který poskytuje současná doba a systém, ve kterém žijeme. Své knihy bych charakterizovala jako možnosti, jak si rozšířit povědomí o sobě, o Světě a o hodnotách."

Co se snažíš lidem říci prostřednictvím svých knih? Jaké je jejich poselství?
"Snažím se jimi říci, že svět kolem nás není tak prostý, jak se může jevit, a že systém, ve kterém žijeme, je stínem toho, jak - podle mě - funguje skutečný a celý Svět. Nabízím skrze knihy a jejich postavy svůj náhled na Svět, Život, Smrt a mnoho dalších pojmů, který vytahuji ze sevření definic, které jim přisuzujeme. Snažím se jimi sdělit, že když bude jedinec vnímat Svět nejen svými pěti smysly, ale celým svým bytím, tak odhalí bohatství tak nedozírné a možnosti tak nepředstavitelné, že jsou rozumem - dominantním nástrojem vnímání světa - nepostižitelné."

Již jsi naznačila, že toto není běžné téma rozváděné mezi lidmi. Jak jsi se k takovýmto informacím dostala? Co ti otevřelo oči a podmínilo tě takto uvažovat o světě a o psaní?
"Tohle je nejhorší dotaz, který mi může kdokoli položit, protože odpověď na něj je pro mnohé velmi abstraktní. Tak moc, že jsem jak já, tak mé knihy okamžitě odsouzeny. Nicméně budu mluvit upřímně - mé knihy jsou výsledkem let pozorování jak světa kolem a zdejšího systému, tak pozorování lidí i sebe sama. Nejsou nicméně produktem racionálních úvah o bytí či nebytí, ale jsou důsledkem informací, které čerpám z místa, kde je uloženo vše - z nitra. Z hlubin mě samotné, z niter lidí, kteří ho znají a umí otevřít, ale i z niter těch, kteří s ním neumí pracovat a odhalují ho nevědomě. Vše, co člověk potřebuje, má k dispozici - jen umět se zdroji pracovat. Nejtěžší pro mě jako spisovatelku je dát informacím, které z tohoto zdroje přicházejí, správná slova. Říkám tedy, že nehledám inspiraci, ale hledám slova, kterými bych vyjádřila, co vnímám. To je velmi náročné, neboť jazyk je nejomezenějším způsobem komunikace, slova jsou brána vážně a doslovně a já neustále poukazuji na to, že se slovy pracuji převážně metaforicky. Přestože je český jazyk úžasný a nesmírně bohatý, chybí v něm pojmy pro stovky věcí, které musím zaobalovat - a tedy podrobit riziku chybného pochopení a chybného výkladu."

Publikování své tvorby nikdy není jednoduché. Jak probíhá vydávání tvých knih a co všechno je k tomu potřeba?
"Díky tomu, že jsem se rozhodla vzít vše do svých rukou a neulehčovat si cestu prostřednictvím "běžných" nakladatelství, je proces vydání knižního titulu na jednu stranu snazší, na druhou mnohem náročnější. Po dokončení korektury knihy a zařízení obálky a ilustrací pošlu podklady nakladatelství, které knihu vytiskne a náklad mi pošle domů. To je ta snazší část. Pak následuje náročnější úkol - to, co zajišťuje "běžné" nakladatelství, si musím obstarat sama. Baví mě to a těší, nedávám svoji knihu do rukou druhé osoby (fyzické, podnikatelství ani právnické) ani systému, ale určuji její cestu sama. Propagace, distribuce atd. jsou v mé režii, stejně tak autorská čtení, návštěvy škol atp. To snadné není, ale já si o sobě myslím, že nejsem "standardní" typ spisovatele. Mým záměrem není knihu proslavit, nechci proslavit ani sebe, nechci na svých knihách vydělávat - a nechci, aby na nich těžil někdo jiný. Mým cílem je šířit povědomí o ní nikoli masově, nechci aby má kniha byla na pultech knihkupectví. Přeji si, aby se příběh šířil "sám" tak, jak má - stejným způsobem, jak vznikal. Mé knihy nejsou určeny pro masové čtení, jsou určeny poměrně úzké skupině lidí, ke které je chci dostat. Mojí filozofií v této záležitosti jsou slova, která řekla moje učitelka fyziky na střední škole: "I kdyby jaderná fyzika zajímala jen jednoho z vás, tak tu látku odvykládám" - i kdyby mé knihy měly oslovit jen jednoho člověka, stojí za to na nich pracovat. Rozhodně je potřeba trpělivost a vytrvalost. A pokud to nejde jedním směrem, tak najít jinou cestu."

Co všechno ti dalo psaní? Jaká je tvá nejcennější zkušenost?
"Psaní mi hlavně umožnilo získání si úcty k českému jazyku. Už rozumím tomu, proč se v historii obrozenci rvali za náš rodný jazyk, a současná situace a úpadek tak krásného jazyka mě "nutí" vést vlastní soukromý odpor proti vlivu cizích jazyků a proti přístupu Čechů samotných, kteří vlastní rodnou mluvou opovrhují slovy "to je těžké, to je zbytečné, to se učit nebudu". A nejcennější zkušeností je rozhodně pochopení síly a moci slova."

Máš na závěr nějaké rady a tipy pro začínající spisovatele?
"Pište, pracujte na sobě, vytrvejte a jděte za svým cílem. Stojí to za to."

Ještě jednou děkuji Šárce za rozhovor. Pokud Vás její tvorba zaujala, jmenovitě z vydaných titulů jsou přímo u autorky k dostání knihy o Nosičích smrti - Povoláním likvidátorka a Nejvyšší oběť (třetí díl nese pracovní název Anaira); a knihy o Montril - první díl s podtitulem Cesta začíná, druhý Cesta končí (třetí díl ponese podtitul Cesta pokračuje). Z doprovodných povídek je volně k dispozici Marita Inguol, velekněžka bohyně Mrie; a několik doprovodných textů rozvíjející kosmologii na Facebook skupině Montril či na blogu www.montril.blog.cz.

Sikio

29. září 2017 v 2:36 |  Postavy
Jméno: Sikio
Bytost: fenek pouštní
Pohlaví: samec
Věk: teenager

Povaha: Sikio je velice plachý a ustrašený feneček. Lehce ho vyděsíte nebo při nejmenším polekáte. Je velice ostražitý a opatrný, cizincům nedůvěřuje a stává se v jejich společnosti téměř paranoidním. Je těžké si získat jeho důvěru, ale pokud máte dost jídla a povíte mu nějaký fascinující fakt o motýlech, máte určitou šanci, že si vás pustí blíž k tělu. Mezi svými blízkými se rázem promění a stane se z něj rozkošný mazlivý tvoreček, toužící po lásce a dýních.
Má rád: Sikia velice fascinují motýli a housenky. Vyzná se v nich a podle motýla vám může lehce říct, na jakém místě se právě nacházíte. Miluje je už od raného dětství, vždy je obdivoval pro jejich bezstarostné poletování a rozmanitost. Mezi další jeho oblíbené záležitosti patří melouny a dýně. Moc mu chutnají a v jídelníčku je upřednostňuje před různým hmyzem a malými živočichy.
Nemá rád: Tento malý feneček má panickou hrůzu z hadů, což je vzhledem k jeho minulosti pochopitelné. Také nemá rád štíry - špatně se loví, jsou to zákeřné potvory a otravuje ho jejich křupání v tlamičce, když kouše jejich chitinovou vnější kostru.

Stav: ŽIVÝ
Minulost: Sikio žil se svými rodiči, dědečkem a dvěma staršími sourozenci na jihu Lunarie, u malé oázy uprostřed pouště. Bylo to skvělé místo, s dostatkem vody a potravy, rodinka tu byla spokojená. Oáza překypovala životem, což však mělo své klady a zápory. Bylo třeba se mít neustále na pozoru. A oprávněně. Jedné chladné noci se Sikiovi rodiče při hledání potravy zapletli s několika kobrami. Ráno se už z lovu nevrátili. Sikio, jeho bratr a sestra zůstali na krku starému dědečkovi, který zemřel nedlouho potom přirozenou smrtí. Cesty sourozenců se rozdělily a Sikio zůstal sám, opuštěný v širém a nebezpečném světě. Byla náhoda, že na něj tehdy narazil mladý karakal jménem Greenclaw. Postaral se o malého fenečka, naučil ho lovit a postavit se na vlastní packy. Stali se nejlepšími přáteli. Greenclaw stále cestuje po Lunarii, ale Sikio se k němu občas připojí a tráví s ním čas.
obrázek vytvořila Kiara0558 <3


It's time for memes

18. července 2017 v 20:12 | Strongreen |  Básně
Milý deníčku!

Víš, že začíná další skvělý den, když hned po ránu ucítíš tu nádhernou, velmi lákavou vůni palačinek. Ale ty jsi jen papírový deník, takže necítíš nic. Whatever. Vážně jsem měla Singi moc ráda. Nejen že ke mně byla vždy moc milá a obětavá, ať už šlo o cokoliv, ale dělala vážně popiči palačinky, jaké nikdo jiný nedokázal. Singi byla naše palačinková víla.

Chtěla jsem se přitulit k Elizabeth, ale ona mě předběhla a stále spící zabořila obličej mezi moje kozy. Asi nějakej přirozenej lesbickej reflex nebo nevim. Vlastně ani nemusí být lesbickej. Věřím, že naprosto každý, nehledě na jeho orientaci, má hluboko v sobě zakódovanou lásku k prsům. Kdo by nemiloval tyhle hřejivé antistresové balónky, které v nás vzbuzují pocit bezpečí?

Well, čekala jsem, že tohle bude nějaké seriózní vyprávění, když už mě Solus dokopal ke psaní vlastního deníčku. Ale nikdy jsem si žádný deníček nepsala. Ohohó, tohle je moje poprvé! Wink wink. Jsem fakt ráda, že nejsem postavou v nějaké divné knize. Protože moje stvořitelka by byla fakt weirdo. Nebo možná takovou postavou jsem a teď narážím hlavou do čtvrté zdi. Kdo ví.

Kde jsem to byla. Ah, Elizabethin obličej mezi dvěma rajskými kopečky! Rozhodně mi to nevadilo. Přitiskla jsem si ji k sobě do náruče a přejížděla jí prsty po zádech, zkoumala její hladkou kůži a jen tak si vegetila, zatímco spinkala. Když spala, byla nejroztomilejší. Vždycky sama od sebe šla za zdrojem tepla, však to znáte, jako když vám malá koťátka lezou do výstřihu, protože tam jim nekloužou pacičky, mají velký rozhled a taky se jim dostává více pozornosti než obvykle (pokud to u koťátek jde).

Jenže čím déle jsme tam tak ležely, tím větší jsem měla hlad. Jako když hrajete simíky a bar hladu se dostane na červenou barvičku. Abych tedy neumřela hladem a nepřišel smrťák, se kterým by si ostatní sim-lunariané povídali, pokusila jsem se opatrně vstát, abych svou malou princeznu neprobudila. Ta mě však ze spaní chytila o to pevněji a přitiskla si celé mé tělo k tomu svému. Kdybych byla kluk, dostala bych instant boner. Ale protože jsem nebyla, nemusela jsem se bát, že bych jí svým stojákem propíchla břicho. Takhle jsem maximálně tak navlhčila prostěradlo. To bylo ok.

Polaskala jsem ji ve vlasech a na krku, tam to měla nejradši. Zajímalo by mě, jak to dělají upíři, kteří chodí s člověkem a nechtějí ho zabít. Jsem fakt ráda, že nejsem upír. Na druhou stranu bych se stala nějakou nejvíc cool postavou v Twillight a třeba by ty knížky nebyly takový bullshit. Jo, dejte Alex do knížky, promění vám ji v nejlepší celer.

Konečně jsem se vymanila z jejího kozatého sevření. Bylo cute, když se naše prsíčka tulila k sobě. Shipuju naše prsíčka, jsou cute. Hlad byl ale silnější než citové pouto k těmto přírodním zásobníkům mléka a tak jsem s námahou vstala, oblékla si aspoň kalhotky s tričkem a vyrazila vstříc té omamné, sladké vůni palačinek. Jak šukézní.

Přemýšlím, jak seriózně a umělecky popsat pojídání palačinek, ale vzhledem k tomu, že celé tohle psaní je jedno velké meme, asi ti bude muset stačit, že jsem si celou palačinku namazala nutellou, srolovala a pak strčila do pusy. Bylo to tak intenzivní, až si většina lidí u stolu myslela, že ji blowjobuju. Ale já jen měla šílený hlad a pusu tak velkou, že bych s ní mohla žrát sušenky Mila na šířku.

Tohle psaní je fakt vyčerpávající. Nechápu, proč si Solus myslel, že by nás vedení si svého deníčku mohlo dovést ke svému vlastnímu vnitřnímu prozření. Ze svého vnitřního já jsem pochopila možná tak to, že bych už nikdy psát neměla. A to jsem ani nemusela zacházet moc hluboko. Naopak si připadám jako ještě větší idiot. Jako kdyby nějaké náctileté holce začalo jebat a tak své dost divné myšlenky sepsala do nějakého krátkého článku a vydávala to za myšlenky své vymyšlené postavy, aby to nevypadalo tak divně. Takže odteď je tohle deníček Laury Rollinsové, kterou lidi nesnáší, když ji sledují, jak se kutálí kolem nich. Ráda myslí na prsa a palačinky, jen těžko říct, v jakém pořadí.

Myslím, že tady to můžu ukončit. Děkuji ti, deníčku, za poskytnutí svých čistých stran, na které jsem si tímto vylila své teploučké duhové srdíčko. Bylo to naprosto useless. Ale it ok, i tried my best.

Meme s tebou, bratře deníčku.

👌👌👌

Můj boj o ztracené zázemí

24. června 2017 v 12:31 | Ferus |  Jiné
Někdy se Vám v životě přihodí věci, které Vám hodně ublíží a nějakým způsobem Vás poznamenají, některé drobně, jiné rozsáhle. Lidé kolem Vám říkají, ať to hodíte za hlavu, že je hloupost se trápit kvůli něčemu, co pro ně vypadá jako maličkost. Radí Vám o tom už nemluvit a nemyslet na to, v domnění, že na to nakonec úplně zapomenete a všechno bude zase skvělé. Problém je ten, že ne vždy lze v sobě něco pohřbít. A že čím víc to dusíte, tím víc Vás to rozežírá uvnitř.

Nebudu zde líčit, co se stalo. Ostatně o tom pár lidí ví, a každý má svou vlastní verzi příběhu. Je pozdě na vysvětlování, které by takovou verzi pozměnilo, nebo by dokonce očistilo moje jméno. Konec konců, nezáleží na tom, co jste udělali. Obě strany si upraví vyprávění konfliktu, aby jejich verze líčila jejich křivdu, ublížení a především právo. Možná že i já to dělám, nevím. Ale vím jistě, že celá záležitost mi neuvěřitelně ublížila, víc, než si druhá strana myslí.

Když Vás nenávidí člověk, který pro Vás hodně znamená, a nějakým způsobem Vám velmi ublíží, tak moc, že není místo pro odpuštění, odejdete. Necháte ho za sebou a prostě odejdete, protože lidi se koneckonců dají nahradit. Je přirozené, že se všichni mění a že nikdo nezůstane takovým, jakým byl na začátku. Stejně jako vztah, který s nim máte. Jenže co když se nenávidíte se svým vlastním světem, který Vám do té doby poskytoval veškerou útěchu?

Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že se mým přátelům líbí Lunaria. Doufala jsem, že i pro některé z nich by se stala hlavním zázemím, útočištěm, stejně jako pro mě. Bylo to místo, kde jsem se cítila bezpečně, kam jsem utíkala, když mi reálný svět ublížil nebo mi prostě nestačil. A moc jsem si přála, aby takový pocit poznalo i více lidí. Aby Lunaria pro ně znamenala tolik jako pro mě. Tehdy jsem se rozhodla, že Lunarii otevřu. Že se do ní lidé mohou podívat formou roleplaye, tedy společného psaní příběhu ve dvou či více lidech. Vytvořila jsem tak rozsáhlý a skvělý příběh. A tak se stalo, že jsem u jednoho člověka dosáhla svého přání. Spatřil Lunarii mýma očima. Zamiloval si ji. Žil v ní. Jenže jakmile se tohle stalo, stejně jako já, i on vložil do Lunarie velkou část sebe samého.

Stala se špatná věc, během které mi hodně ublížil, tak moc, že nebylo místo pro odpuštění. Odešla jsem. Nechala jsem ho za sebou a prostě odešla, protože lidi se koneckonců dají nahradit. Jenže se objevil ještě větší problém, než samotný konflikt. Lehce zapomenete na všechny hezké i ošklivé zážitky, které s takovými lidmi zažijete. Ale nezapomenete na ně, když se již zapsaly do vašeho světa. Když jsou už jeho velkou součástí, tak velkou, že ji nelze přepsat.

Kdykoliv jsem se cítila špatně, utekla jsem do Lunarie. Ale od té doby, jakmile jsem do ní vstoupila, cítila jsem se ještě hůř, protože všude kolem mě byly stopy člověka, který mi celou tu dobu lhal a pohrával si se mnou. Člověka, který mě podrazil víc než kdokoliv jiný za celý můj život. Člověka, který mi připomínal jen to špatné. A s ním i Lunaria.

Z toho důvodu jsem přestala do Lunarie chodit. Už jsem se tam nemohla vracet, protože s každým návratem se bolest stávala čím dál tím víc nesnesitelnější. Místo, které mi vždy bylo mentálním zázemím, bylo poskvrněno, pošpiněno, vypleněno. Otevřeně Vám povím, že přesně od té doby trpím úzkostnou poruchou, protože už nemám kde ventilovat své vnitřní problémy, které jsem do té doby řešila právě v mém malém světě. Ztratila jsem jistotu v sobě samé. Už jsem nepadala do měkkých polštářů, ale na tvrdou a chladnou zem.

Nejenže jsem trpěla já, trpěly i mé postavy. Děj v Lunarii se prakticky zastavil a od té doby se pohnul jen o malý kousek. Dřív tam čas plynul stejně jako se mnou - jeden můj den prožitý na Zemi byl i jedním dnem prožitým v Lunarii. Jenže od prázdnin 2015 v Lunarii uplynul asi jen měsíc. A zatím nepřibývá.

Když Tenebrosovi zabili jeho milou, nechal vypálit celé dvě vesnice, které se na tom podílely. Území, na kterém stály, už není nic, jen pláně plné popela, už 20 let. Údajně nemá smysl začít stavět novou vesnici na tomto zpustošeném místě. Lidé to tam pojmenovali Mrtvé pláně. Nic tam nežije, najdete tam jen mrtvé pahýly stromů a nános popela, připomínající písečné duny.

Já ale nedopustím, abych se vzdala. Nedovolím, aby se z Lunarie staly Mrtvé pláně. Každý příběh se dá přepsat. Vstanu a přepíšu svůj příběh. Přepíšu příběh svého světa. Vystavím ho do krásy a dokonalosti, jako kdysi. Udělám z něj zase své zázemí. A nikdo mě v tom nezastaví. Po tom všem cítím, že dokážu všechno. Mám novou naději, nové cíle, novou odvahu. Kdykoliv mě něco srazí k zemi, zvednu se a vrátím silnější úder.

Budu o Lunarii bojovat. A tento boj vyhraju.

Vlny slz

5. května 2017 v 18:51 |  Příběhy
První, co spatřil, bylo moře. Velké, rozlehlé, nekonečné moře. Tak vypadalo. Jako nekonečnost. Mrazilo ho z toho. Nikdy předtím moře neviděl. Nedokázal si představit nekonečnost. Ale i moře mají své okraje.

Stála na písčitém břehu, bosá, s chodidly zabořenými do mokrého písku. Nic neříkala, jen sledovala, jak se horizont snoubí s velkými šedými mraky. Obklopoval je studený mořský vzduch, mrazící po celém těle. Ale chlad v duši byl silnější.

Nevěděl, jestli cítí úlevu. Nevěděl, jestli cítí strach. Popoběhl k ní, ale dva metry od jejích zad se zarazil. Neměl by jít blíž. Zhluboka se nadechl a přerušil tak ticho, jako když se nůž zaboří do másla: "Všude jsme tě hledali! Úplně všude! Infelix teď krouží nad lesem a pátrá po tvé modré hlavičce. Víš, jaký jsi v nás probudila strach?! Musel jsem použít amulet, abych tě našel! Jsi pryč už pár hodin!" Jeho hlas okamžitě umlkl, jakmile mu došlo, že na ni začal křičet. Tohle nechtěl. Ale vztek a obavy se mu spojily v jedno.

Nastala další chvíle ticha, doprovázená zpěvem slaného větru a šuměním vln, jež narážely do útesu. Jako by se chtěly probojovat skrz písek a skálu, jako by toužily spočinout na souši a už se nevracet zpátky do moře. Přesně tak se chtěl probojovat do jejího srdce. Ale od toho říkáme zemi souš - protože je suchá.

"Našla jsem v matčině pokoji Fidovo pírko, pečlivě schované. Tak jsem šla sem, abych byla sama," promluvila znenadání.
"To je právě to," ušel další půlmetr k ní, ,,neměla bys být sama."
"Z jakého důvodu tak usuzuješ?" zhluboka se nadechla, aby nasála vůni moře.
Sivá oblaka byla stále hustější a hustější.
"Protože znám samotu. Znal jsem ji a budu ji znát do konce života," obořil se.
"To není pravda. Nikdy jsi nebyl sám. Vždy jsi měl Infelixe, Flammiferu, Singi, Sasene... A teď máš i ostatní. To ti nestačí?"
"Nestačí. Protože vím, že přijdu i o ně. Nemůžu změnit své jméno. Nemůžu změnit svůj osud."

Modrovláska se za bouřlivého křiku prudce otočila čelem k němu: "Můžeš, ty lakorde*! Nikdo tvůj osud neřídí! Ani Elementy, ani Fido, ani tvé jméno!"
"Jména řídí osudy, Elvenel! Je to prokletí. Nemůžu uniknout svému jménu!"
"Infelix to dokázal. Podívej se na něj. Má nás, má nádherný vztah s Flamm, má zase zdravé nohy a dokáže se těšit z maličkostí. A víš proč? Protože na osud jména nevěří a ani nikdy nevěřil. A dokud budu tady, nikdy tomu ani věřit nezačne. Protože se postarám o to, aby byl šťastný. A nic mi v tom nezabrání, Solusi."

Chlapec udělal pár kroků k ní, nyní je od sebe dělily jen dvě stopy. "Nejsem jako tvůj bratr. Nedokážu to. Nemám žádnou naději, která by mě přesvědčila o opaku. Nebudu mít přátele napořád. Nikdy mě nebudeš skutečně milovat. Nikdy nebudu mít rodinu, kterou jsem si odjakživa moc přál. Nic nebude trvat věčně. Přijdu i o to málo, co teď mám. A zemřu jako Solus."

Dívka mu pohlédla hluboko do temných purpurových očí: "Pokud jsme pro tebe málo a nevnímáš nás jako rodinu, pak je mi tě skutečně líto. Více ti k tvým dětinským argumentům nemůžu říct."

Ztratil se. Ztratil svou nit, ztratil všechna slova. Ztratil se v jejích hlubokých očích. Zabořil se do jejího nekonečného smutku a hledal jeho okraje. Protože věřil, že nic není nekonečné.

"Pokud bys věděl, jaké to je doopravdy ztratit, pokud bys cítil to co já, pak bys udělal všechno pro to, aby se to už neopakovalo. Nemůžeš změnit čas. Ale svou budoucnost můžeš vždy ovlivnit. Vždy. Tak si to uvědom a přestaň se vzdávat ještě před začátkem boje. Protože jen to tě dovede k prohře."

Přerušila s ním dlouhý oční kontakt a opět se k němu otočila zády. Z oblak nad nimi začaly padat velké dešťové kapky. Zalévaly celou pláž i lesy kolem, napájely žíznivou půdu. Ale i tak zůstane souš navždy souší.



(*lakord = lunarijská nadávka. Synonyma: blbec, debil)

Den, kdy zmizelo slunce

18. března 2017 v 0:02 | Ferus |  Jiné
Celé dva měsíce jen sedíte před kalendářem a čekáte. Zpočátku to je těžké, jako by zmizelo vaše slunce, vaše motivace, váš pohon, váš celý svět, všechno. Překonáte ale všechny záchvaty pláče a neustále počítáte dny. Padesát sedm, padesát šest... Padesát... Čtyřicet dva... Třicet pět... Dvacet osm, už jen měsíc... Dvacet jedna... Čtrnáct. Někde ve dvou týdnech přijde ten zlom. Už to není tak daleko, začínáte si uvědomovat, že to brzy přijde. Deset, sedm, pět, tři... A pak nastane ten moment, kdy přejdete na hodiny. Když se dostanete na dvacet čtyři, celé vaše tělo příjemně brní. U šestnácti brnění zesílí na maximální výkon a u poslední hodiny už tajíte dech, protože přecházíte i na minuty.

Stojíte na Hlavním nádraží a netrpělivě přešlapujete, když v tunelu spatříte záblesk žluté barvy. Máte pocit, že se roztrháte na milion kousíčků, že se samým štěstím rozplynete. Běžíte podél nástupiště a hledáte správný vagónek, bloudíte mezi lidmi, napětí roste... A pak se vaše pohledy střetnou. Srdce se zastaví. Rozeběhnete se, přeskakujete kufry, co nejrychleji kličkujete mezi lidmi. Dokud nepřistanete v jeho náruči.

Nevíte, z čeho se těšit dřív - jestli z toho dokonalého medvědího objetí, autentické vůně nebo hustých vlasů, do kterých byste nejraději zabořili ruku, pak i druhou, a pak se v nich ztratili celí. A tak ho jen tisknete k sobě, snažíc se vnořit aspoň do něj, do jeho podstaty. Do jeho života, ačkoliv tam už dlouho jste.

Držíte se za pacičky, asi dvacetkrát za sebou se pozdravíte a hrnete se ven na parkoviště. Čas se najednou zastavil, není nic důležitějšího, než on. A taky kebab, protože si stěžuje, že je hladový, ale to on dělá pořád. Přitulíte se k němu, hodinová jízda autem pro vás trvá pět minut. Pojem času pro vás prostě neexistuje, protože se všechny smysly upínají jen na něj. Na chvíli i zapomenete, jak se jmenujete. Beztak to není důležité, protože jste nejšťastnějšími osobami na světě.

Pět dní jsou vlastně o snaze být produktivní, ale nalijme si trochu čistého vína, vykašlete se i na běžné domácí povinnosti a celé dny se jen mazlíte. Dva měsíce jste přeci čekali na ten nádherný pocit bezpečí, který vám naskýtá jeho náruč. Nepromarníte ani chvilku a plně toho využijete. Starosti zmizí a vypadá to, že se už nikdy nevrátí.

Šestý a sedmý den už vám začíná docházet, že to nebude trvat věčně. Ale snažíte se na to nemyslet. Přehlížíte to, jako by to byl jen drobný problém. To bude v cajku.

Osmý den to teprve vypukne. Fakt, že už zbývá jen pár hodin, vás ničí zevnitř, rozežírá orgány a utahuje vám korzet stále silněji. Snažíte se to nedat najevo, nechcete si zkazit poslední den, který můžete mít celý pro sebe. Ale nejde to. A pár hodin před spaním, když mu děláte řízky do vlaku, to už prostě nevydržíte, protože korzet vám láme žebra. Počkáte si, dokud neusne, a pak celou noc probrečíte.

O to horší šok to je ráno. Oblékáte se, čistíte si zuby. Uvědomujete si, že to jsou poslední aktivity, které děláte společně.

Jedete do Prahy. Doufáte, že se třeba stane zázrak, že bude zácpa a nestihnete vlak, i když jste obeznámeni s faktem, že by to jen přidělalo problémy. Ale silnice je v tuhle hodinu úplně vymetená, auta by se dala napočítat na prstech jedné ruky. Atmosféra vám připomíná apokalypsu. Konec světa. Mžouráte do záři vycházejícího slunce ve snaze oslepnout, protože množství tekutin, které v nadcházejících hodinách vybrečíte, vás zaručeně dehydratuje.

Čekáte před tabulí odjezdů. Proklínáte moment, kdy u vlaku Praha-Košice vyskočí i číslo nástupiště. Zatnete zuby, sevřete mu ruku a vykročíte vpřed. Ze všech stran vás obklopuje mrazivý vzduch, ale více než zima vás tíží ta neuvěřitelně silná úzkost. Vyměňujete si poslední objetí, pohlazení, polibky... A poslední ahoj.

Vlak se najednou začne pomaličku hýbat. A vy se rozpadnete.

Nejste zdatní v jakékoliv namáhavé tělesné aktivitě. Nemůžete pořádně dýchat. Ale i přesto ze všech sil běžíte vedle vlaku, abyste mu mohli mávat ještě pár vteřin.

Ohnivý kotouč na obloze už dávno vyšel, ale vy ho nevidíte. Cítíte jen tmu a chlad. Protože pro vás nastal den, kdy zmizelo slunce.


Soupeření s mrtvolou

8. února 2017 v 3:45 | z pohledu Damiana |  Příběhy
Další výkřik. Zase se probudil. Budil se každou noc a dnes zase, stále z toho samého snu. Křičel její jméno, třásl se, hystericky brečel a prožíval jeden záchvat za druhým. Protože kdykoliv zavřel oči, viděl, jak mu jeho dívka umírá v náruči.

Vždy jsem se ho z té noční můry snažil uklidnit, ale nikdy to nefungovalo. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se do něj vžít natolik, abych věděl, jaká slova a gesta volit. Jen jsem ho nečinně objímal, pevně, aby věděl, že se mnou je v bezpečí. Pravdou bylo, že nebyl. Ne před sebou samým.

Tuhle noc se mi ale podíval hluboko do očí a místo objetí mi chladně oznámil, ať odejdu z pokoje. Zamrazilo ve mně - nikdy jsem ho nezažil takhle neústupným. ,,Felicitasi, vždyť to jsem já, Damian. Proč bych měl odcházet? Slíbil jsem, že tu s tebou budu každou noc-" ,,Jdi pryč. Odejdi. Z pokoje. Z mého života. To je jedno. Zmiz," probodl mě pohledem. Zmocnila se mě úzkost, nejistě jsem se od něj odtáhl. ,,Co-co se stalo, Fele? Proč mám odejít?" nechápavě jsem se na něj podíval. ,,Na tom nezáleží. Chci být sám. Už sem nechoď. Nechoď mi na oči," odpověděl mi pevným hlasem. Bylo to jako by do mě zabodával dýku. Zaráželo mě, jak moc mě jeho slova bolela. Vždyť už jsem je slyšel tolikrát z úst jiných lidích a nikdy to se mnou nic nedělalo. Proč byl tenhle kluk výjimkou? Co na něm bylo tak zvláštní, aby mi na něm záleželo?

,,Proč ti nemám chodit na oči?" nenechal jsem se odbýt. ,,Prostě odejdi!" zakřičel a odstrčil mě z postele. Nečekal jsem to, převážil se dozadu a po zádech spadl z postele pod stůl, kde jsem se pořádně uhodil do hlavy. Felicitas vyjekl a vyřítil se ke mně, pomohl mi se znovu posadit. Začal se mi omlouvat, ale hlas se mu zlomil a on se znovu rozbrečel. Pevně mě objal a pár vteřin tak tiskl k sobě, než si to rozmyslel a zase mě od sebe odstrčil. Bojoval sám se sebou a s tím, co vlastně chtěl a co ne. V tu chvíli jsem pochopil.

,,Já už takhle dál nemůžu. Nemůžu tě dál ohrožovat. Podívej se, co dělám. Vždyť jen všem ubližuju. Felicitas? Spíš nosím lidem smůlu, než štěstí." Chtěl jsem ho pohladit, ale vyděšeně ode mě odskočil, jako bych snad byl ze žhavých uhlíků. ,,Feli, o tom jsme se už hodněkrát bavili. To co se stalo Katrině není tvoje vina. Šla s tebou ze své vlastní vůle. Za nic z toho nemůžeš." ,,Ale můžu! Byl jsem její přítel! Měl jsem ji chránit! Měl jsem se nechat roztrhat, pro mě za mě! Měla přežít! To je něco, na co nejde zapomenout! Každou noc za mnou chodí a ptá se, proč jsem ji nechal zemřít! Jak jí mám odpovědět?!" křičel z plných plic. Určitě probudil hodně lidí, ale nikdo se neodvážil za ním jít. Bylo to na mně. Ale jak jsem mu měl pomoct? Co jsem mu měl na to všechno říct?

,,Tak jí řekni, ať jde pryč. Řekni jí, že pokud tě opravdu miluje, ať tě nechá být a přestane tě trápit. Nemůžu se už na to koukat. Nemůžu se koukat na to, jak přede mnou trpíš a odháníš ostatní od sebe, jen protože jsi ji nedokázal ochránit. Vždyť jsi ani neměl jak! Nikdo tě za to nemůže vinit. Pokud tě skutečně miluje, ať odejde. Ať odejde a nechá tě žít nový život," chytil jsem ho pevně za ruku, ,,teď jsem tady já. A já tě dál trápit nenechám. Protože tě miluju. A udělám všechno pro to, abys byl zase šťastný." Cítil jsem, jak se mi hrne do obličeje krev. Bylo mi to už všechno jedno. Neměl jsem co ztratit. Připadal jsem si jako bych soupeřil s mrtvou holkou a to byl kurva divnej pocit.

Mlčel. To ticho bylo mučící. Ale dal jsem mu čas. ,,Jdu do svého pokoje. Pověz jí o tom. A vyspi se, ráno nás čeká práce. Dobrou noc," pomalu jsem vstal, snažíc se ignorovat bolestivé pulzování v hlavě. Musel jsem zbabělě odejít. Nemohl jsem to tam vydržet. Nechal jsem ho tam se svými myšlenkami. Jo, a taky s mrtvolou. Nikdy by mě nenapadlo, že budu žárlit na mrtvou holku a že ji budu takhle k smrti nenávidět. To asi protože jsem ani nikdy nepřemýšlel, že by zesnulí mohli někomu ubližovat.

Další články


Kam dál