It's time for memes

18. července 2017 v 20:12 | Strongreen |  Básně
Milý deníčku!

Víš, že začíná další skvělý den, když hned po ránu ucítíš tu nádhernou, velmi lákavou vůni palačinek. Ale ty jsi jen papírový deník, takže necítíš nic. Whatever. Vážně jsem měla Singi moc ráda. Nejen že ke mně byla vždy moc milá a obětavá, ať už šlo o cokoliv, ale dělala vážně popiči palačinky, jaké nikdo jiný nedokázal. Singi byla naše palačinková víla.

Chtěla jsem se přitulit k Elizabeth, ale ona mě předběhla a stále spící zabořila obličej mezi moje kozy. Asi nějakej přirozenej lesbickej reflex nebo nevim. Vlastně ani nemusí být lesbickej. Věřím, že naprosto každý, nehledě na jeho orientaci, má hluboko v sobě zakódovanou lásku k prsům. Kdo by nemiloval tyhle hřejivé antistresové balónky, které v nás vzbuzují pocit bezpečí?

Well, čekala jsem, že tohle bude nějaké seriózní vyprávění, když už mě Solus dokopal ke psaní vlastního deníčku. Ale nikdy jsem si žádný deníček nepsala. Ohohó, tohle je moje poprvé! Wink wink. Jsem fakt ráda, že nejsem postavou v nějaké divné knize. Protože moje stvořitelka by byla fakt weirdo. Nebo možná takovou postavou jsem a teď narážím hlavou do čtvrté zdi. Kdo ví.

Kde jsem to byla. Ah, Elizabethin obličej mezi dvěma rajskými kopečky! Rozhodně mi to nevadilo. Přitiskla jsem si ji k sobě do náruče a přejížděla jí prsty po zádech, zkoumala její hladkou kůži a jen tak si vegetila, zatímco spinkala. Když spala, byla nejroztomilejší. Vždycky sama od sebe šla za zdrojem tepla, však to znáte, jako když vám malá koťátka lezou do výstřihu, protože tam jim nekloužou pacičky, mají velký rozhled a taky se jim dostává více pozornosti než obvykle (pokud to u koťátek jde).

Jenže čím déle jsme tam tak ležely, tím větší jsem měla hlad. Jako když hrajete simíky a bar hladu se dostane na červenou barvičku. Abych tedy neumřela hladem a nepřišel smrťák, se kterým by si ostatní sim-lunariané povídali, pokusila jsem se opatrně vstát, abych svou malou princeznu neprobudila. Ta mě však ze spaní chytila o to pevněji a přitiskla si celé mé tělo k tomu svému. Kdybych byla kluk, dostala bych instant boner. Ale protože jsem nebyla, nemusela jsem se bát, že bych jí svým stojákem propíchla břicho. Takhle jsem maximálně tak navlhčila prostěradlo. To bylo ok.

Polaskala jsem ji ve vlasech a na krku, tam to měla nejradši. Zajímalo by mě, jak to dělají upíři, kteří chodí s člověkem a nechtějí ho zabít. Jsem fakt ráda, že nejsem upír. Na druhou stranu bych se stala nějakou nejvíc cool postavou v Twillight a třeba by ty knížky nebyly takový bullshit. Jo, dejte Alex do knížky, promění vám ji v nejlepší celer.

Konečně jsem se vymanila z jejího kozatého sevření. Bylo cute, když se naše prsíčka tulila k sobě. Shipuju naše prsíčka, jsou cute. Hlad byl ale silnější než citové pouto k těmto přírodním zásobníkům mléka a tak jsem s námahou vstala, oblékla si aspoň kalhotky s tričkem a vyrazila vstříc té omamné, sladké vůni palačinek. Jak šukézní.

Přemýšlím, jak seriózně a umělecky popsat pojídání palačinek, ale vzhledem k tomu, že celé tohle psaní je jedno velké meme, asi ti bude muset stačit, že jsem si celou palačinku namazala nutellou, srolovala a pak strčila do pusy. Bylo to tak intenzivní, až si většina lidí u stolu myslela, že ji blowjobuju. Ale já jen měla šílený hlad a pusu tak velkou, že bych s ní mohla žrát sušenky Mila na šířku.

Tohle psaní je fakt vyčerpávající. Nechápu, proč si Solus myslel, že by nás vedení si svého deníčku mohlo dovést ke svému vlastnímu vnitřnímu prozření. Ze svého vnitřního já jsem pochopila možná tak to, že bych už nikdy psát neměla. A to jsem ani nemusela zacházet moc hluboko. Naopak si připadám jako ještě větší idiot. Jako kdyby nějaké náctileté holce začalo jebat a tak své dost divné myšlenky sepsala do nějakého krátkého článku a vydávala to za myšlenky své vymyšlené postavy, aby to nevypadalo tak divně. Takže odteď je tohle deníček Laury Rollinsové, kterou lidi nesnáší, když ji sledují, jak se kutálí kolem nich. Ráda myslí na prsa a palačinky, jen těžko říct, v jakém pořadí.

Myslím, že tady to můžu ukončit. Děkuji ti, deníčku, za poskytnutí svých čistých stran, na které jsem si tímto vylila své teploučké duhové srdíčko. Bylo to naprosto useless. Ale it ok, i tried my best.

Meme s tebou, bratře deníčku.

👌👌👌
 

Můj boj o ztracené zázemí

24. června 2017 v 12:31 | Ferus |  Jiné
Někdy se Vám v životě přihodí věci, které Vám hodně ublíží a nějakým způsobem Vás poznamenají, některé drobně, jiné rozsáhle. Lidé kolem Vám říkají, ať to hodíte za hlavu, že je hloupost se trápit kvůli něčemu, co pro ně vypadá jako maličkost. Radí Vám o tom už nemluvit a nemyslet na to, v domnění, že na to nakonec úplně zapomenete a všechno bude zase skvělé. Problém je ten, že ne vždy lze v sobě něco pohřbít. A že čím víc to dusíte, tím víc Vás to rozežírá uvnitř.

Nebudu zde líčit, co se stalo. Ostatně o tom pár lidí ví, a každý má svou vlastní verzi příběhu. Je pozdě na vysvětlování, které by takovou verzi pozměnilo, nebo by dokonce očistilo moje jméno. Konec konců, nezáleží na tom, co jste udělali. Obě strany si upraví vyprávění konfliktu, aby jejich verze líčila jejich křivdu, ublížení a především právo. Možná že i já to dělám, nevím. Ale vím jistě, že celá záležitost mi neuvěřitelně ublížila, víc, než si druhá strana myslí.

Když Vás nenávidí člověk, který pro Vás hodně znamená, a nějakým způsobem Vám velmi ublíží, tak moc, že není místo pro odpuštění, odejdete. Necháte ho za sebou a prostě odejdete, protože lidi se koneckonců dají nahradit. Je přirozené, že se všichni mění a že nikdo nezůstane takovým, jakým byl na začátku. Stejně jako vztah, který s nim máte. Jenže co když se nenávidíte se svým vlastním světem, který Vám do té doby poskytoval veškerou útěchu?

Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že se mým přátelům líbí Lunaria. Doufala jsem, že i pro některé z nich by se stala hlavním zázemím, útočištěm, stejně jako pro mě. Bylo to místo, kde jsem se cítila bezpečně, kam jsem utíkala, když mi reálný svět ublížil nebo mi prostě nestačil. A moc jsem si přála, aby takový pocit poznalo i více lidí. Aby Lunaria pro ně znamenala tolik jako pro mě. Tehdy jsem se rozhodla, že Lunarii otevřu. Že se do ní lidé mohou podívat formou roleplaye, tedy společného psaní příběhu ve dvou či více lidech. Vytvořila jsem tak rozsáhlý a skvělý příběh. A tak se stalo, že jsem u jednoho člověka dosáhla svého přání. Spatřil Lunarii mýma očima. Zamiloval si ji. Žil v ní. Jenže jakmile se tohle stalo, stejně jako já, i on vložil do Lunarie velkou část sebe samého.

Stala se špatná věc, během které mi hodně ublížil, tak moc, že nebylo místo pro odpuštění. Odešla jsem. Nechala jsem ho za sebou a prostě odešla, protože lidi se koneckonců dají nahradit. Jenže se objevil ještě větší problém, než samotný konflikt. Lehce zapomenete na všechny hezké i ošklivé zážitky, které s takovými lidmi zažijete. Ale nezapomenete na ně, když se již zapsaly do vašeho světa. Když jsou už jeho velkou součástí, tak velkou, že ji nelze přepsat.

Kdykoliv jsem se cítila špatně, utekla jsem do Lunarie. Ale od té doby, jakmile jsem do ní vstoupila, cítila jsem se ještě hůř, protože všude kolem mě byly stopy člověka, který mi celou tu dobu lhal a pohrával si se mnou. Člověka, který mě podrazil víc než kdokoliv jiný za celý můj život. Člověka, který mi připomínal jen to špatné. A s ním i Lunaria.

Z toho důvodu jsem přestala do Lunarie chodit. Už jsem se tam nemohla vracet, protože s každým návratem se bolest stávala čím dál tím víc nesnesitelnější. Místo, které mi vždy bylo mentálním zázemím, bylo poskvrněno, pošpiněno, vypleněno. Otevřeně Vám povím, že přesně od té doby trpím úzkostnou poruchou, protože už nemám kde ventilovat své vnitřní problémy, které jsem do té doby řešila právě v mém malém světě. Ztratila jsem jistotu v sobě samé. Už jsem nepadala do měkkých polštářů, ale na tvrdou a chladnou zem.

Nejenže jsem trpěla já, trpěly i mé postavy. Děj v Lunarii se prakticky zastavil a od té doby se pohnul jen o malý kousek. Dřív tam čas plynul stejně jako se mnou - jeden můj den prožitý na Zemi byl i jedním dnem prožitým v Lunarii. Jenže od prázdnin 2015 v Lunarii uplynul asi jen měsíc. A zatím nepřibývá.

Když Tenebrosovi zabili jeho milou, nechal vypálit celé dvě vesnice, které se na tom podílely. Území, na kterém stály, už není nic, jen pláně plné popela, už 20 let. Údajně nemá smysl začít stavět novou vesnici na tomto zpustošeném místě. Lidé to tam pojmenovali Mrtvé pláně. Nic tam nežije, najdete tam jen mrtvé pahýly stromů a nános popela, připomínající písečné duny.

Já ale nedopustím, abych se vzdala. Nedovolím, aby se z Lunarie staly Mrtvé pláně. Každý příběh se dá přepsat. Vstanu a přepíšu svůj příběh. Přepíšu příběh svého světa. Vystavím ho do krásy a dokonalosti, jako kdysi. Udělám z něj zase své zázemí. A nikdo mě v tom nezastaví. Po tom všem cítím, že dokážu všechno. Mám novou naději, nové cíle, novou odvahu. Kdykoliv mě něco srazí k zemi, zvednu se a vrátím silnější úder.

Budu o Lunarii bojovat. A tento boj vyhraju.

Vlny slz

5. května 2017 v 18:51 |  Příběhy
První, co spatřil, bylo moře. Velké, rozlehlé, nekonečné moře. Tak vypadalo. Jako nekonečnost. Mrazilo ho z toho. Nikdy předtím moře neviděl. Nedokázal si představit nekonečnost. Ale i moře mají své okraje.

Stála na písčitém břehu, bosá, s chodidly zabořenými do mokrého písku. Nic neříkala, jen sledovala, jak se horizont snoubí s velkými šedými mraky. Obklopoval je studený mořský vzduch, mrazící po celém těle. Ale chlad v duši byl silnější.

Nevěděl, jestli cítí úlevu. Nevěděl, jestli cítí strach. Popoběhl k ní, ale dva metry od jejích zad se zarazil. Neměl by jít blíž. Zhluboka se nadechl a přerušil tak ticho, jako když se nůž zaboří do másla: "Všude jsme tě hledali! Úplně všude! Infelix teď krouží nad lesem a pátrá po tvé modré hlavičce. Víš, jaký jsi v nás probudila strach?! Musel jsem použít amulet, abych tě našel! Jsi pryč už pár hodin!" Jeho hlas okamžitě umlkl, jakmile mu došlo, že na ni začal křičet. Tohle nechtěl. Ale vztek a obavy se mu spojily v jedno.

Nastala další chvíle ticha, doprovázená zpěvem slaného větru a šuměním vln, jež narážely do útesu. Jako by se chtěly probojovat skrz písek a skálu, jako by toužily spočinout na souši a už se nevracet zpátky do moře. Přesně tak se chtěl probojovat do jejího srdce. Ale od toho říkáme zemi souš - protože je suchá.

"Našla jsem v matčině pokoji Fidovo pírko, pečlivě schované. Tak jsem šla sem, abych byla sama," promluvila znenadání.
"To je právě to," ušel další půlmetr k ní, ,,neměla bys být sama."
"Z jakého důvodu tak usuzuješ?" zhluboka se nadechla, aby nasála vůni moře.
Sivá oblaka byla stále hustější a hustější.
"Protože znám samotu. Znal jsem ji a budu ji znát do konce života," obořil se.
"To není pravda. Nikdy jsi nebyl sám. Vždy jsi měl Infelixe, Flammiferu, Singi, Sasene... A teď máš i ostatní. To ti nestačí?"
"Nestačí. Protože vím, že přijdu i o ně. Nemůžu změnit své jméno. Nemůžu změnit svůj osud."

Modrovláska se za bouřlivého křiku prudce otočila čelem k němu: "Můžeš, ty lakorde*! Nikdo tvůj osud neřídí! Ani Elementy, ani Fido, ani tvé jméno!"
"Jména řídí osudy, Elvenel! Je to prokletí. Nemůžu uniknout svému jménu!"
"Infelix to dokázal. Podívej se na něj. Má nás, má nádherný vztah s Flamm, má zase zdravé nohy a dokáže se těšit z maličkostí. A víš proč? Protože na osud jména nevěří a ani nikdy nevěřil. A dokud budu tady, nikdy tomu ani věřit nezačne. Protože se postarám o to, aby byl šťastný. A nic mi v tom nezabrání, Solusi."

Chlapec udělal pár kroků k ní, nyní je od sebe dělily jen dvě stopy. "Nejsem jako tvůj bratr. Nedokážu to. Nemám žádnou naději, která by mě přesvědčila o opaku. Nebudu mít přátele napořád. Nikdy mě nebudeš skutečně milovat. Nikdy nebudu mít rodinu, kterou jsem si odjakživa moc přál. Nic nebude trvat věčně. Přijdu i o to málo, co teď mám. A zemřu jako Solus."

Dívka mu pohlédla hluboko do temných purpurových očí: "Pokud jsme pro tebe málo a nevnímáš nás jako rodinu, pak je mi tě skutečně líto. Více ti k tvým dětinským argumentům nemůžu říct."

Ztratil se. Ztratil svou nit, ztratil všechna slova. Ztratil se v jejích hlubokých očích. Zabořil se do jejího nekonečného smutku a hledal jeho okraje. Protože věřil, že nic není nekonečné.

"Pokud bys věděl, jaké to je doopravdy ztratit, pokud bys cítil to co já, pak bys udělal všechno pro to, aby se to už neopakovalo. Nemůžeš změnit čas. Ale svou budoucnost můžeš vždy ovlivnit. Vždy. Tak si to uvědom a přestaň se vzdávat ještě před začátkem boje. Protože jen to tě dovede k prohře."

Přerušila s ním dlouhý oční kontakt a opět se k němu otočila zády. Z oblak nad nimi začaly padat velké dešťové kapky. Zalévaly celou pláž i lesy kolem, napájely žíznivou půdu. Ale i tak zůstane souš navždy souší.



(*lakord = lunarijská nadávka. Synonyma: blbec, debil)
 


Den, kdy zmizelo slunce

18. března 2017 v 0:02 | Ferus |  Jiné
Celé dva měsíce jen sedíte před kalendářem a čekáte. Zpočátku to je těžké, jako by zmizelo vaše slunce, vaše motivace, váš pohon, váš celý svět, všechno. Překonáte ale všechny záchvaty pláče a neustále počítáte dny. Padesát sedm, padesát šest... Padesát... Čtyřicet dva... Třicet pět... Dvacet osm, už jen měsíc... Dvacet jedna... Čtrnáct. Někde ve dvou týdnech přijde ten zlom. Už to není tak daleko, začínáte si uvědomovat, že to brzy přijde. Deset, sedm, pět, tři... A pak nastane ten moment, kdy přejdete na hodiny. Když se dostanete na dvacet čtyři, celé vaše tělo příjemně brní. U šestnácti brnění zesílí na maximální výkon a u poslední hodiny už tajíte dech, protože přecházíte i na minuty.

Stojíte na Hlavním nádraží a netrpělivě přešlapujete, když v tunelu spatříte záblesk žluté barvy. Máte pocit, že se roztrháte na milion kousíčků, že se samým štěstím rozplynete. Běžíte podél nástupiště a hledáte správný vagónek, bloudíte mezi lidmi, napětí roste... A pak se vaše pohledy střetnou. Srdce se zastaví. Rozeběhnete se, přeskakujete kufry, co nejrychleji kličkujete mezi lidmi. Dokud nepřistanete v jeho náruči.

Nevíte, z čeho se těšit dřív - jestli z toho dokonalého medvědího objetí, autentické vůně nebo hustých vlasů, do kterých byste nejraději zabořili ruku, pak i druhou, a pak se v nich ztratili celí. A tak ho jen tisknete k sobě, snažíc se vnořit aspoň do něj, do jeho podstaty. Do jeho života, ačkoliv tam už dlouho jste.

Držíte se za pacičky, asi dvacetkrát za sebou se pozdravíte a hrnete se ven na parkoviště. Čas se najednou zastavil, není nic důležitějšího, než on. A taky kebab, protože si stěžuje, že je hladový, ale to on dělá pořád. Přitulíte se k němu, hodinová jízda autem pro vás trvá pět minut. Pojem času pro vás prostě neexistuje, protože se všechny smysly upínají jen na něj. Na chvíli i zapomenete, jak se jmenujete. Beztak to není důležité, protože jste nejšťastnějšími osobami na světě.

Pět dní jsou vlastně o snaze být produktivní, ale nalijme si trochu čistého vína, vykašlete se i na běžné domácí povinnosti a celé dny se jen mazlíte. Dva měsíce jste přeci čekali na ten nádherný pocit bezpečí, který vám naskýtá jeho náruč. Nepromarníte ani chvilku a plně toho využijete. Starosti zmizí a vypadá to, že se už nikdy nevrátí.

Šestý a sedmý den už vám začíná docházet, že to nebude trvat věčně. Ale snažíte se na to nemyslet. Přehlížíte to, jako by to byl jen drobný problém. To bude v cajku.

Osmý den to teprve vypukne. Fakt, že už zbývá jen pár hodin, vás ničí zevnitř, rozežírá orgány a utahuje vám korzet stále silněji. Snažíte se to nedat najevo, nechcete si zkazit poslední den, který můžete mít celý pro sebe. Ale nejde to. A pár hodin před spaním, když mu děláte řízky do vlaku, to už prostě nevydržíte, protože korzet vám láme žebra. Počkáte si, dokud neusne, a pak celou noc probrečíte.

O to horší šok to je ráno. Oblékáte se, čistíte si zuby. Uvědomujete si, že to jsou poslední aktivity, které děláte společně.

Jedete do Prahy. Doufáte, že se třeba stane zázrak, že bude zácpa a nestihnete vlak, i když jste obeznámeni s faktem, že by to jen přidělalo problémy. Ale silnice je v tuhle hodinu úplně vymetená, auta by se dala napočítat na prstech jedné ruky. Atmosféra vám připomíná apokalypsu. Konec světa. Mžouráte do záři vycházejícího slunce ve snaze oslepnout, protože množství tekutin, které v nadcházejících hodinách vybrečíte, vás zaručeně dehydratuje.

Čekáte před tabulí odjezdů. Proklínáte moment, kdy u vlaku Praha-Košice vyskočí i číslo nástupiště. Zatnete zuby, sevřete mu ruku a vykročíte vpřed. Ze všech stran vás obklopuje mrazivý vzduch, ale více než zima vás tíží ta neuvěřitelně silná úzkost. Vyměňujete si poslední objetí, pohlazení, polibky... A poslední ahoj.

Vlak se najednou začne pomaličku hýbat. A vy se rozpadnete.

Nejste zdatní v jakékoliv namáhavé tělesné aktivitě. Nemůžete pořádně dýchat. Ale i přesto ze všech sil běžíte vedle vlaku, abyste mu mohli mávat ještě pár vteřin.

Ohnivý kotouč na obloze už dávno vyšel, ale vy ho nevidíte. Cítíte jen tmu a chlad. Protože pro vás nastal den, kdy zmizelo slunce.


Soupeření s mrtvolou

8. února 2017 v 3:45 | z pohledu Damiana |  Příběhy
Další výkřik. Zase se probudil. Budil se každou noc a dnes zase, stále z toho samého snu. Křičel její jméno, třásl se, hystericky brečel a prožíval jeden záchvat za druhým. Protože kdykoliv zavřel oči, viděl, jak mu jeho dívka umírá v náruči.

Vždy jsem se ho z té noční můry snažil uklidnit, ale nikdy to nefungovalo. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se do něj vžít natolik, abych věděl, jaká slova a gesta volit. Jen jsem ho nečinně objímal, pevně, aby věděl, že se mnou je v bezpečí. Pravdou bylo, že nebyl. Ne před sebou samým.

Tuhle noc se mi ale podíval hluboko do očí a místo objetí mi chladně oznámil, ať odejdu z pokoje. Zamrazilo ve mně - nikdy jsem ho nezažil takhle neústupným. ,,Felicitasi, vždyť to jsem já, Damian. Proč bych měl odcházet? Slíbil jsem, že tu s tebou budu každou noc-" ,,Jdi pryč. Odejdi. Z pokoje. Z mého života. To je jedno. Zmiz," probodl mě pohledem. Zmocnila se mě úzkost, nejistě jsem se od něj odtáhl. ,,Co-co se stalo, Fele? Proč mám odejít?" nechápavě jsem se na něj podíval. ,,Na tom nezáleží. Chci být sám. Už sem nechoď. Nechoď mi na oči," odpověděl mi pevným hlasem. Bylo to jako by do mě zabodával dýku. Zaráželo mě, jak moc mě jeho slova bolela. Vždyť už jsem je slyšel tolikrát z úst jiných lidích a nikdy to se mnou nic nedělalo. Proč byl tenhle kluk výjimkou? Co na něm bylo tak zvláštní, aby mi na něm záleželo?

,,Proč ti nemám chodit na oči?" nenechal jsem se odbýt. ,,Prostě odejdi!" zakřičel a odstrčil mě z postele. Nečekal jsem to, převážil se dozadu a po zádech spadl z postele pod stůl, kde jsem se pořádně uhodil do hlavy. Felicitas vyjekl a vyřítil se ke mně, pomohl mi se znovu posadit. Začal se mi omlouvat, ale hlas se mu zlomil a on se znovu rozbrečel. Pevně mě objal a pár vteřin tak tiskl k sobě, než si to rozmyslel a zase mě od sebe odstrčil. Bojoval sám se sebou a s tím, co vlastně chtěl a co ne. V tu chvíli jsem pochopil.

,,Já už takhle dál nemůžu. Nemůžu tě dál ohrožovat. Podívej se, co dělám. Vždyť jen všem ubližuju. Felicitas? Spíš nosím lidem smůlu, než štěstí." Chtěl jsem ho pohladit, ale vyděšeně ode mě odskočil, jako bych snad byl ze žhavých uhlíků. ,,Feli, o tom jsme se už hodněkrát bavili. To co se stalo Katrině není tvoje vina. Šla s tebou ze své vlastní vůle. Za nic z toho nemůžeš." ,,Ale můžu! Byl jsem její přítel! Měl jsem ji chránit! Měl jsem se nechat roztrhat, pro mě za mě! Měla přežít! To je něco, na co nejde zapomenout! Každou noc za mnou chodí a ptá se, proč jsem ji nechal zemřít! Jak jí mám odpovědět?!" křičel z plných plic. Určitě probudil hodně lidí, ale nikdo se neodvážil za ním jít. Bylo to na mně. Ale jak jsem mu měl pomoct? Co jsem mu měl na to všechno říct?

,,Tak jí řekni, ať jde pryč. Řekni jí, že pokud tě opravdu miluje, ať tě nechá být a přestane tě trápit. Nemůžu se už na to koukat. Nemůžu se koukat na to, jak přede mnou trpíš a odháníš ostatní od sebe, jen protože jsi ji nedokázal ochránit. Vždyť jsi ani neměl jak! Nikdo tě za to nemůže vinit. Pokud tě skutečně miluje, ať odejde. Ať odejde a nechá tě žít nový život," chytil jsem ho pevně za ruku, ,,teď jsem tady já. A já tě dál trápit nenechám. Protože tě miluju. A udělám všechno pro to, abys byl zase šťastný." Cítil jsem, jak se mi hrne do obličeje krev. Bylo mi to už všechno jedno. Neměl jsem co ztratit. Připadal jsem si jako bych soupeřil s mrtvou holkou a to byl kurva divnej pocit.

Mlčel. To ticho bylo mučící. Ale dal jsem mu čas. ,,Jdu do svého pokoje. Pověz jí o tom. A vyspi se, ráno nás čeká práce. Dobrou noc," pomalu jsem vstal, snažíc se ignorovat bolestivé pulzování v hlavě. Musel jsem zbabělě odejít. Nemohl jsem to tam vydržet. Nechal jsem ho tam se svými myšlenkami. Jo, a taky s mrtvolou. Nikdy by mě nenapadlo, že budu žárlit na mrtvou holku a že ji budu takhle k smrti nenávidět. To asi protože jsem ani nikdy nepřemýšlel, že by zesnulí mohli někomu ubližovat.

Život omezený vírou

25. ledna 2017 v 11:24 |  Básně
Nad jeho hlavou
droelly šumí.
Naději malou
oblaka tlumí.

Tlumí ji mraky
bouřkové, temné.
Přes ty rozpaky
on zapomene,

že se zavázal
ze všech sil chránit.
Teď však umíral,
neschopen bránit

své sny a touhy,
smysl života.
Zůstal jen pouhý
strach a samota.

Samotou trpěl,
měl ji ve jménu
a vzepřít se chtěl
údělu svému.

On nevěřil však
že osud změní.
Tak bez víry pad
do tmy bez snění.

Už se nevznášel
na křídlech štěstí.
Život nesnášel,
neb jej zlým zvěstí.

Prokletí jména,
v tohle on věřil;
značka vpálená,
vždyť pro nic nežil.

Jen samota mu
byla souzena,
rodina ze snu
navždy ztracena.

Kéž by tak věděl,
že název osud
řídit neuměl.
V to všem byl jen blud.

Snad lepším mohl
jeho život být,
kdyby pomohl
Sám a sobě žít.

Solem se zrodil
a Solem zemřel.
Světem jen bloudil,
bez jejich světel.


Hluboká voda

22. prosince 2016 v 2:17 | z pohledu Elizabeth |  Příběhy
Pokračování Noční útěchy z pohledu Elizabeth. Nechápu, co mě k tomu vedlo, hlavně v tuhle hodinu.



Když usnula, všechno to začalo nanovo. A ještě horší. Nemohla mi pomoct. Její útěchy mi v tomhle nestačily. I nadále jsem se cítila jako selhání. A teď ještě víc, když mi docházelo, že jsem využila její laskavou péči pro své vlastní potěšení. Nikdy bych nečekala, že můj první sex bude utěšující. Klesla jsi na dno, Elizabeth. Gratuluju.

Snažila jsem se uklidnit svůj dech, abych ji neprobudila. Po určité době jsem ale věděla, že již tvrdě spí. Zvedla jsem hlavu a prohlížela si její tvář v měsíčním světle. Co jsi zač, Alexandro? Proč ti na mně záleží? Jak můžeš milovat někoho jako jsem já? Vždyť si tě nezasloužím. Nezasloužím si tvou pozornost a péči. Jsi pro mě moc dokonalá. Jako vysněná rytířka z pohádky, která mě přijede osvobodit.

Jak může náš vztah fungovat? Vždyť má velkou chybu. A tou jsem já. Lžu jí o svých pocitech. Skrývám je. Předstírám, že jsem v pořádku. Přetvařuju se. Přesně to lidé dělat nemají. Ale já nedokážu být upřímná. Nechci s ní pořád řešit mé problémy. Nechci být stále středem pozornosti. Chci se jen zahrabat pod zem a nikoho neobtěžovat. Nebýt pro nikoho přítěží. Ani pro ni.

Miluju ji vůbec? Jsem schopna ji milovat, když nedokážu milovat ani samu sebe? Jsem tak prázdná a zároveň tak plná. Mám ještě nějaké city, nebo jsou jen nucené?

Už se ztrácím v sobě samé. Topím se ve vlastních lžích a nevím, jak se z nich dostat ven. Nevím, jak žít zase normální život. Měla jsem vůbec takový? Takový normální život, kdy bych se neutápěla ve své podstatě?

Tolik usiluji o to být dobrým člověkem, až si to nakonec dělám ještě horší. Možná jím jsem, ale odmítám tento fakt přijmout. Stejně jako odmítám přijmout všechny hezké věci, které o mně Alex říká. Nemyslím si, že je to lhářka. Třeba je jen zaslepená láskou ke mně. Ale až mě doopravdy pozná, i to zmizí. Proto to nesmím dopustit.

Navzdory tomu všemu o ni nechci přijít. Bylo by jí lépe beze mě, ale nedovedu se jí znovu vzdát. Je mi vším. Možná nevěřím v sebe, ale věřím v ji. Zaslouží si ve svém životě to nejlepší, už jen z principu, že se mnou maří čas.

Má vysněná rytířka, kterou si nezasloužím.

Někdy se chci do ní vnořit. Do jejích citů, myšlenek, do jejího srdce. Pochopit, co na mně vidí. Spatřit v jejích očích mé kladné stránky. A uvěřit jim. Uvěřit, že má existence není tolik mizerná, jak si myslím.

Často se ptám, proč tu vůbec ještě jsem. Proč jsem svůj příběh už dávno neskončila. Ale pak mi dojde, že to je kvůli ní. Že bych jí ublížila. To je jediné, čím si jsem jistá. Zranila bych ji stejně, jako tehdy. A já ji nechci vidět znovu zlomenou.

Proto to všechno dělám. Pro ni. Pro ni se snažím být lepším člověkem. Chci jí dát skutečný důvod, proč bych měla být milována. Ale je těžké ho najít. Pro ni se snažím uvěřit. A mít se zase ráda. Nejtěžší úkol v mém životě. Ale ona za to úsilí stojí.


Ucítila, že jsem se od ní trochu odtáhla a tak si mě ze spaní přivinula zpátky k sobě. Sevřel se mi z toho hrudník. Možná mě potřebuje stejně jako já potřebuji ji. Potřebujeme se podržet. Doufám, že ji v tom nezklamu.


Jak Filius a Natique přišli do Lunarie

16. listopadu 2016 v 12:41 |  Příběhy
Před dávnými časy, když draci ještě obývali hřebeny hor současné Darkesie a droelly byly považovány za obyčejné stromy, rozléhalo se kolem srdce Lunarie několik vesnic. Lidé zde žili spokojeným životem, tak, jak se na slušné vesničany patřilo, a vzájemně spolupracovali. Na jaře obdivovali kvítí kolem sebe a děkovali Zemi. V létě se těšili ze slunečných dnů a uctívali Oheň. Na podzim pozorovali barvy přírody a sledovali Vzduch, jak s větrem vytvářel zlatý vír z listí. V zimě je zase učarovala krajina, kterou vytvořila zmrzlá Voda. Zkrátka a dobře vyznávali svou víru v Elementy. Věřili, že to díky Elementům vznikl jejich svět.

Přišly však zlé časy. Úroda byla chudá a lidé nemocní, jako by snad Elementy přestaly udržovat svou zemi. Jejich harmonie pro všechen lid se postupně začala vytrácet. Vesničané se modlili pro svou záchranu, prosili a volali Patriae, Ignis, Aqua a Aer, hlavní Elementy, aby je spasily a pomohli jim byť jen trochu zmírnit tuto těžkou dobu.

Prosby byly vyslyšeny. Obloha byla ozářena svitem oběma měsíců, když do Lunarie přišel zázrak.

"Drahý, podívej, padá hvězda!" zvolala Cleite a ukázala na nebe. Její manžel Reas si ji vzal do náruče: "Mám ti ji přinést, má paní?" Cleite spokojeně klesla do jeho objetí: "Ty bys ji našel? Pro mě?" "Jistěže! Její světlo mě povede napříč lesem, stejně jako mě tvůj úsměv vede životem," usmál se Reas a s Cleite v náruči se vydal ven, hlouběji do lesa.

A skutečně, světlo je zavedlo až na velkou mýtinu, která měla dokonalý tvar kruhu. Tráva na ní vypadala jako ze sametu, tak jemná a příjemná na dotek. Nejvíce okouzlující byl však strom v přesném středu mýtiny. Nádherný a vysoký droell se pyšnil stříbrnými kvítky a spirálkovými listy. Tento však byl od ostatních odlišný. Z jeho kůry zářil znak Anima, znázorňující Duši.

A tam, ve světle znaku, spatřili dvě malá miminka. Dva malé bůžky, kteří byli sesláni, aby pomohli lidem.

Mladý vesnický pár je zanesl domů, mezi vesničany. Lidé začali oslavovat chlapečka a holčičku, pojmenovali je Filius a Natique a starali se o to, aby vyrůstali v příjemném prostředí.

Země se zase probouzela k životu. Půda se stala velmi úrodnou, zvířata se navracela do svých domovů a lidé byli vyléčeni. Až později obě dvě děti zjistily, že jako jediné ovládají magii všech elementů a že to oni jsou potřeba k rovnováze Lunarie. Když dospěli, cestovali společně po Zemi mlhy a pomáhali svému lidu, který si je v nejvyšší úctě zvolil za krále a královnu. Později splodili dvojčata Marion a Tenebrose, Sourozence Světla a Tmy.

Lunaria díky Elementům žila opět v míru a harmonii.


(Asi měsíc starý výtvor do školy, který jsem se sem bála dát. Snad že by profesorka kontrolovala, zda jsme neopisovali z internetu. *snaží se zachovat blog v utajení, nasadí si agentský plášť a černé brýle*)

Avanturínový koníček

10. listopadu 2016 v 21:12 |  Příběhy
Kamenný hrad, starý teprve 66 let. Už dlouho do něj nevkročila ani noha, a proto vinná réva a další rostliny na jeho zdech vzbuzovaly dojem, že tu stojí už několik století. Přesto jsem ale ve sněhu viděla kočičí stopy směřující dovnitř. A tak jsem se je rozhodla následovat.

Nikdy jsem neviděla opuštěnější místo, tak černobílé a melancholické. Jako živá špatná vzpomínka. Tady se zastavil čas. Tady zemřeli patroni Lunarie.

"Ty nejsi odsud," uslyšela jsem z rohu. Zpočátku jsem spatřila jen dvě zelené oči, pak i zbytek karakalova bílého těla. "Nejsem," potvrdila jsem mu. "A rozhodně tu nejsi poprvé," pokračoval karakal, "kdo tedy jsi?" Přešla jsem k němu. Stál u Mlžného zrcadla, zrcadla pravdy. Tohle byla zkouška.

"Jsem Úzkost," odpověděla jsem, hledíc do odrazu. Dívka v zelených šatech, s květinovou korunkou a kvetoucími stromy v pozadí, "Úzkost sama. Proto sem patřím a zároveň ne, Greenclawe." Kocour zjevně nebyl s odpovědí spokojen: "Proč sem ale přicházíš právě teď? Jsi tu pozdě? Nebo brzy?" "Jsem tu stále. Nikdy neodcházím," nespouštěla jsem oči ze zrcadla.

Otočila jsem se a na stolek položila malou avanturínovou sošku okřídleného koníčka, vzepjatého na zadních nohách. Byl úchvatný, s jemnými detaily a zářivým zlatým rohem na čele. Skoro jako živý.

"Víš, někdy prostě lituju svého rozhodnutí," vysvětlila jsem Greenclawovi, "ale to teď asi nepochopíš. Vyřiď Kristýně, že ji pozdravuji. A že pokud mě bude chtít najít, ví, kde jsem. Možná by si chtěla promluvit. Až dostanu odvahu se zeptat, zaveď ji sem."

Stále tam čekám a přemýšlím, jestli se neztratila.


Alata

9. listopadu 2016 v 1:35 |  O Lunarii
Alata, též kočka okřídlená (felis alatis) je malá kočkovitá šelma z Lunarie, dožívající se 20 až 30 let. Skutečně se jedná o kočku, kterou evoluce obohatila o pár nádherných křídel.

Svým silným a svalnatým tělem připomíná mainskou mývalí kočku nebo kočku divokou. Je o něco vyšší než kočka domácí, dospělý jedinec dosahuje délky až 1 metru a váhy 8-11 kilogramů. Alatí srst je středně dlouhá, hustá a mnohdy velmi jemná. Vyskytuje se v přírodních barvách, jaké známe u obyčejných domácích koček; genetika nabízí širokou škálu barevných kombinací a kreseb.

Velkou hlavu se zřetelně vystupujícím čenichem nese hrdě zdviženou a její špičaté uši zdobí dvoucentimetrové chvostky. Stejně jako v srsti, i v barvě očí existuje mnoho variant a častá je i heterochromie (kdy má každé oko jinou barvu). Čumák funguje na stejném principu jako u všech kočkovitých šelem - každý má jedinečný vzor, stejně jako každý člověk má jedinečný otisk prstu. Tlama potom obsahuje mnoho ostrých zoubků a hrubý narůžovělý jazyk. Některé alaty mají dlouhé a jemné licousy na tvářích, vytvářející ještě více majestátní dojem.

Nohy alat jsou velmi silné, a to kvůli odrazu při vzletu nebo dopadu při přistání. I přesto působí něžně, hlavně díky jejich velkým a huňatým tlapkám, ukrývající čtyři ostré drápky a jeden zakrnělý, na palci. Dominantní pozici přebírá i hustý ocas, který je stejně dlouhý jako samotné tělo, což je nezbytné pro kormidlování ve vzduchu.

Nejunikátnější na alatě jsou však její ohromná křídla. Když je roztáhne, jejich rozpětí dosahuje přibližně tři metry. Tenhle velký dar přírody ale není jako u jiných létavých tvorů, například u ptáků. Z břišní (ventrální) strany jsou sice pokryta peřím, z té hřební (dorsální) ovšem srstí, stejnou jako na zbytku těla. Důvod je prostý: zachování tepla v tvrdých a velmi chladných podmínkách a také jako ochrana pro peří. Alaty se sdržují hlavně v zasněžených oblastech, při jejich obvyklém kontaktu se sněhem by se jim peří mohlo poškodit. Když si složí křídla, schovají jej mezi bok a další osrstěnou stranu, takže peří zůstane neporušeno.

Okřídlená kočka je přirozená šelma, a proto potřebuje mít velmi citlivé smysly. Nejvíc dominantní je sluch a zrak. Malé ptáky a hlodavce dokáže zahlédnout až na vzdálenost 121 metrů, čehož využívá hlavně při lovu ve vzduchu. Čím je však obohacena oproti jiným kočkovitým šelmám je vnímání vzdušných proudů, což je pro její pohyb ve vzduchu důležité.

Ačkoliv se mohou alaty jevit jako dokonalým predátorem, není tomu tak. V letu nemají tak velkou výdrž a proto jej využívají pouze při dosažení úkrytu nebo při lovu. Jejich tělo je těžké a spotřebuje tedy mnoho energie pro let. Narozdíl od ptáků nemají duté kosti vyplněné vzduchem, proto mají tak mohutná křídla. Ani kormidlování a změna směru není ideální, používají k ní hlavně tlapy a ocas. To jim neumožňuje dobré manévrování. Možná že alaty zatím jen stojí na začátku evoluční cesty a příroda je zdokonalí až časem.

Jak již bylo zmíněno, alaty se zdržují v chladných hornatých oblastech; ve skalách, v jeskyních, skalních převisech, dutinách stromů vysoko nad zemí, zkrátka kam se jiní predátorové nedostanou a kde se cítí v bezpečí. Ve svém trvalém úkrytu si pak staví hnízdo, jakýsi pelech z trávy, větví, listů, peří a srsti. Jen ojediněle se vyskytují v lese, spíše tam chodí lovit ze země - v případě ohrožení zde nemají dostatečný prostor pro roztažení křídel a následnému úniku.

Velikost teritoria alat se pohybuje od 50 až po několik set hektarů. Značí si jej jako jakékoliv jiné šelmy - drápáním kůry do stromů, močením, trusem nebo pachovými výměšky. Vůči narušitelům nebývají tolerantní, někdy ale přijmou tuláka do svého klanu nebo samotný klan založí. Nejedná se však o obvyklé chování.

Alaty mají různorodý společenský život. Žijí buď samotářsky, v párech nebo v celých velkých rodinách či klanech. To určuje prostředí, schopnost přežití, množství potravy, ale zároveň jejich samotná vůle a pohodlí.

Snad nejdůležitější pro zachování druhu je období páření, které probíhá v jarních měsících. Samice svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Někdy si vybírá podle citového pouta, jindy podle síly a dobrého genetického potenciálu. Alaty mnohdy balancují na této hraně mezi přirozeností přírody a emočním rozvojem. Proto jsou mnohem častější stálé páry, ve kterých oba jedinci vydrží až do konce života. Obvyklý je i pár dvou jedinců se stejným pohlavím.

Pakliže dojde k oplodnění kočky, březost trvá zhruba 60 dnů a končí porodem jednoho až čtyř koťat. Samice koťata obyčejně vrhá od dubna do června a stará se o ně až do zimy, kdy se osamostatňují. Brání je a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu. Plné dospělosti dosahují zhruba ve stáří jednoho roku, kdy se jim mimo jiné vyvinou křídla a naučí se létat.

Potravu okřídlených koček tvoří malí hlodavci (hraboš, myšice a myši), ptáci až do velikosti slepice a jiní drobní obratlovci (veverka, lasice, rejsek, ještěrka či žába). Výjimečně uloví i větší zvířata (např. divokého králíka, zajíce nebo srnče), ale při spolupráci více jedinců se jim to mnohdy podaří. Lov probíhá převážně v noci a za šera.

Způsob lovu závisí na prostředí; alata buď přepadá svou kořist na zemi ze zálohy jedním rychlým výpadem či skokem, nebo se na ni snese z výšky. Většinou bývá efektivnější druhý způsob, protože alata je na zemi poněkud těžkopádná oproti svým sestřenicím bez křídel.

Recenze na knihu Povoláním likvidátorka

25. srpna 2016 v 22:34 |  Fascinující
Vždy mne ovládne zvláštní pocit pocty a uspokojení, když se mi naskytne příležitost se ponořit do příběhu. Ať už se jedná o knihy, seriály nebo roleplaye. O to více jsem se cítila poctěna, když se mi do rukou zatoulala knížka od slečny Šárky Uhrové, neboť takovéto mladé autorky vnímám jako velký vzor. Přiznejme si to - mnoho lidí začne s blogem psát a snít o své vlastní knížce. Ale jen velmi málo z nás skutečně k takovému cíli dojde. Šárka to ale dokázala, dokonce třikrát, a za to k ní chovám neskonalý obdiv.

Lituji snad jen toho, že jsem se ke čtení jejích knížek nedostala dříve. Ačkoliv mi leží v knihovně už od Štědrého dne, ten tajemný chtíč prozkoumat nové příběhy se do mě vloudil až nyní.

Likvidátorku jsem přečetla jedním dechem. Jedná se o poutavý příběh mladé venkovské dívky, která se stane svědkem vraždy. Od té doby se její osud ubírá zcela jinou cestou. Naučí se zabíjet, naučí se žít životem Nosiče smrti. Svými činy se zapíše do paměti mnoha lidí.

Ze začátku na mne kniha působila dojmem pohádky, veselé a šťastné. To se však brzy změnilo v kruté krveprolití. Nebudu lhát, když řeknu, že právě to mě na knize zezačátku zaujalo a přinutilo mě to v ní pokračovat. Dříve jsem se v takových věcech přímo vyžívala.

Dalším bodem, za který bych autorce ráda vysekla poklonu, je podání děje. Skutečně zde nemůžeme hovořit pouze o jednolitém textu. Obsahuje hodně složek, které jej ozvláštňují, nejrůznější druhy metafor i dalších jednodušších forem, například anafory a ironie. Hodně se mi líbila i kombinace spisovné češtiny a vulgarismu. Často mě to rozesmálo.

Za obdiv stojí i popis boje. To je něco, co snad nikdy nepochopím - schopnost spisovatelů popsat boj. Je úžasné, jak si to někdo dokáže představit a pak do detailů popsat, umět se zorientovat a vplést tohle všechno do řádků. Klobouk dolů.

Je důležité se zmínit i o lyrické stránce knihy. O básních Nosičů smrti a o skrytých a hlubších významech některých částí. To na knihách miluju snad nejvíce. A báseň, dlouhá na téměř čtyři strany, byla pro mě velmi příjemným překvapením.

Je tu plno dalších důvodů, proč jsem si toto dílo tolik zamilovala. Bohužel, kniha není tolik známá, autorka ji vydává na své vlastní náklady. Možná z toho důvodu nemá tak pečlivou korekturu a v textu se tak vyskytuje mnoho chyb - ať už gramatických hrubek, nebo překlepů. Sice to je někdy nepříjemné, nicméně i přesto tento výtvor může poskytnout skvělé zážitky.

Ještě jednou děkuji Šárce Uhrové za tuto možnost nahlédnout do jejího úchvatného světa. Pokud by jej někdo chtěl také prozkoumat, zde vkládám odkaz na její blog, na kterém lze zakoupit i zbylé knihy.

Pakliže mi to blížící se školní povinnosti dovolí, vrhnu se v blízké době i po knize Montril. I na ni očekávejte recenzi.

Eli

4. července 2016 v 14:58 |  Postavy
Celé jméno postavy: Eli pegacornis, dcera Bonum a Dantose
Bytost: pegacorn
Pohlaví: klisna
Datum narození: 28. dubna 57
Věk: Zemřela v šesti letech, dnes by jí bylo 9

Rodiče: Bonum lux unicornis a Dantos tenebrae pegasus
Sourozenci: Hvězda aqua unicornis a Luna pegasus
Partner: Spirus equo

Vzhled: Eli je potomkem fríského pegase a čistého jednorožce. Jedná se o velmi nezvyklou kombinaci, což se projevilo i na jejím vzhledu; srst má sněhově bílou po své matce, hřívu černou a vlnitou po svém otci. Ohromná a velkolepá křídla nesou stříbřitou barvu, dlouhý roh uprostřed čela zase zlatou. Tuto neškodnou genetickou mutaci, spojenou s její magií, můžeme považovat za velmi výjimečnou a unikátní.
Povaha: Eli byla už odmala nedůvěřivá a obezřetná. Neměla moc přátel, většinou se držela od ostatních dál, právě kvůli jejímu vzhledu. Nikdy nepoznala jiného pegacorna a svou výjimečnost proto brala jako prokletí. Z toho důvodu se neměla ráda, byla hodně sebekritická. Postupem času začala být paranoidní kvůli narůstajícímu nebezpečí. Dá se říct, že celý svůj život prožila ve strachu.
Má ráda: I přes to všechno měla Eli pár věcí, které jí poskytovaly útěchu a pro které žila. Myslela si, že její smysl života spočívá v ochraně lesa, a později i Elizabeth. Milovala je nade vše. Cítila, jak jí les šeptá a jak jí pomáhá, jak ji chrání před darkesijskými vlky a před saevami.
Nemá ráda: Eli nenáviděla nebezpečí, nenáviděla momenty, kdy musela utíkat před hrozbou nebo jí čelit. Věřila, že život má hlubší význam, než jen takto přežívat. Chtěla žít klidným životem, místo toho si ale nikdy nemohla odpočinout a neustále střežila sebe i Elizabeth, což ji stálo spoustu sil (a nakonec i život). Nejvíce se bála tmy, nahánělo jí hrůzu už jen pomyšlení na to, co se v ní skrývá.
Schopnosti: Vynikala především v hlubokém rozjímání v srdci lesa. Dokázala rozmlouvat se stromy a s rostlinami, uměla se do nich vcítit a přijímat od nich energii. Byla na tohle velmi citlivá. Elizabeth se od ní později této schopnosti naučila, avšak jen v malé míře.

Stav: MRTVÁ
Minulost: Eli se narodila uprostřed války, celý svět pro ni představoval číhající nebezpečí. Naštěstí měla milující rodiče, kteří ji chránili za každou cenu. Později se jí narodily i dvě mladší sestry - Hvězda a Luna. Všichni drželi pohromadě, dokud je nerozdělila smrt. Tři maličké kobylky přišly o otce i matku, a tak zůstaly v lese samy. Sesterskou lásku ale nic nedokázalo rozbít. A i přesto, že se později rozešly vlastní cestou, nebyly od sebe na delší dobu než pár týdnů. Měly spolu skvělý vztah. Zatímco Hvězda nalezla svůj domov v hradě Světla a Luna v horách jižně od Patriae Saltus, Eli se zdržovala v lesích. Tam se také seznámila s Elizabeth, když ji našla uprostřed mýtiny Duší. Okamžitě si lidskou dívku zamilovala. Společně zkoumaly a objevovaly Lunarii, bok po boku, až si mezi sebou vybudovaly pouto anima-vitae. Tím ovšem na sebe upozornily, a tak se Tenebros brzy dozvěděl, že se mu po lese prochází unikátní pegacorn a cizí dívka ze Světa lidí. Věřil, že jsou obě dvě Elišky výjimečné a že překypují velkou mocí, která by mu poskytla výhodu ve válce. Vyslal proto pro ně Flammiferu, dívku z Darkesie, a jejího koně Spiruse, dal jim za úkol spřátelit se s nimi a dostat je na svou stranu. Ačkoliv zezačátku vše vypadalo nadějně a mezi koňmi dokonce vznikal více než jen přátelský vztah, nepovedlo se mu to. Eli brzy pochopila, že to Darkesie zabila její rodiče, a že by se Tenebrosovi měla postavit. Zpřetrhala pouta s jejím milovaným Spirusem a Flammiferou, s Elizabeth zůstaly opět samy. Touhu po spojenectví tak brzy vystřídal strach. Tenebros věděl, že obě dvě ukrývají něco zvláštního, co ho mohlo ohrozit. Dlouho je naháněl po lesích, až se mu nakonec povedlo zabít vzácnou pegacornku. Dívka přežila, ale její koníček byl už navždy pryč.


Útěk před ohněm

18. června 2016 v 0:57 | z pohledu Denery |  Příběhy
Viděla jsem to. Každý pohyb, každý záchvěv, každou kapku krve. Nepopisuje se to lehce. Jak by mohlo? Jak můžu popsat něco, čemu nemůžu uvěřit? Nemůžu, nedokážu, nechci. Jedno vím jistě - moje matka byla zasraná sobecká kráva. A její smrt jí nikdy neodpustím.

Naproti mně stála sestra. Nevšimla si mě. Přihlížela totální destrukci dvou sourozenců. V očích se jí zrcadlila panická hrůza. Vzápětí se zhroutila do Solusovy náruče. Ji aspoň měl kdo podržet. Ale já stála na bojišti sama.

Pohladila jsem Fidovo modré pírko a pomyslela na svůj starý pokoj v hradě Tmy, kam jsem se ani ne vteřinu na to okamžitě teleportovala. Zalapala jsem po dechu a upadla na podlahu. Hrad byl už pár let opuštěný, obklopoval mě jen chlad a prach, který se rozvířil vzduchem. Ale já nic z toho nevnímala. Jen tlak v hlavě, který postupoval celým mým tělem. Všechno se ve mně svíralo do malé bezvýznamné kuličky. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem utéct... Ale nebylo kam.

Už jako malá jsem neměla s matkou nějak extra dobrý vztah. Záviděla jsem sestře. Elvenel měla všechnu její podporu. Věci, které dělala, byly úžasné. Ale kdykoliv jsem udělala něco já, nikdy to nebylo správně. Nikdy. A Marion mi to dávala jasně najevo. Možná už dopředu očekávala mé selhání. Selhání ve všem. Nenávist a žal splodí čtyři elementy: Vítr ochrání, Země podpoří, Voda ovládne a Oheň zradí. Co na tom, že jsem byla její dcera. Měla jsem ji podrazit. To bylo rozhodující. Zavrhla mě už od narození. To bylo prokletí ohně.

I přes to všechno jsem ji milovala. Ale zjistila jsem to až teď. Když byla mrtvá. Už nikdy ji neobejmu. Nikdy jí neřeknu, jak moc jsem ji milovala. Jak moc všeho lituji. Nikdy už nebudu držet svoji maminku v náruči. Nikdy jí nebudu česat vlasy ani se k ní choulit za chladných nocí. Je pryč. A už se nevrátí, aby mi odpustila. Promiň, maminko. Nechtěla jsem tě zklamat. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit.

Nemohla jsem se zvednout. Krčila jsem se na zemi a stále více a více se dusila prachem, jež poletoval kolem mě. Byla to celá věčnost. Možná jen pět minut, nebo i pět hodin. Opustily mě všechny moje smysly. Bylo jen prázdno, které se rozrůstalo spolu s drasající úzkostí.

Co to bylo za nové pocity? Stesk? Ten jsem znala moc dobře. Nenávist? Ta naopak začala po tom všem slábout. Už mě nenaplňovala, nehnala mě kupředu. Bylo to něco, co jsem cítila už dřív, ale vždy jsem to v sobě dusila. Touha po odpuštění. Říká se, že si věcí dostatečně nevážíme, dokud je neztratíme. Už mi to došlo. Ztratila jsem odpuštění. Rozplynulo se v její krvi, jako mlha nad krajinou.

Nikdy jsem si to nepřiznala. Nikdy jsem si nepřiznala, že to nebyla nenávist, ale odpuštění, které mě hnalo kupředu. To jediné mi dávalo naději, že se vrátím ke své rodině. Že tohle skončí. Nebýt smrti mé matky, nikdy bych si to neuvědomila. Zase jsem nalezla své hodnoty. Ale za jakou cenu.

Tu noc jsem strávila v hradě Tmy. Hladová, žíznivá, promrzlá, ale přesto prázdná s otupělými smysly. Na mých potřebách už nezáleželo. Nikdy nezáleželo na mé existenci. Protože kdyby ano, zachránila bych matku. Změnila bych realitu. Ukončily bychom nepokoje, bok po boku. Ale to se nestalo. Byla jsem selhání.

Ráno bylo chladné a nepřívětivé, stejně jako samotný hřbitov. Pokud něco mělo představovat smrt, pak to bylo právě toho místo. Šedé, melancholické a vzbuzující nekonečnou úzkost.

Jednalo se o vršek, nachazející se v přesném průsečíku mezi hradem Světla, hradem Tmy a hradem Elementů, který byl ztracen. Po smrti mých prarodičů, Filiuse a Natique, lidé prohlásili hrad Elementů za nebezpečný. Dlouhá léta nikdo nedostal odvahu na to se tam podívat, panovala tam příliš silná magie i na mou matku a strýce.

I přesto to bylo, ač opuštěné, nicméně stále významné útočiště naší rodiny. A hřbitov jej spojoval se zbylými dvěma. Přesně tohle bylo místo mých mrtvých předků. Hladinu malého jezírka, jeho břeh a nikdy neuhasínající oheň v ohništi čeřil mrazivý vítr. Země, voda, oheň, vzduch. Byly tu všechny elementy, aby duchové zesnulých nalezli jejich náruč.

A tam, uprostřed toho všeho, stály čtyři hroby. Hrob Filiuse, Natique, Marion a Tenebrose. Možná by tu byl i hrob mého mizerného otce, kdyby ho matka nenechala na Mrtvých pláních. Tam ho tehdy zabila a pomstila se mu za bolest a utrpení, jež způsobil jí i mým sourozencům. Nepamatovala jsem si ho. Neznala jsem ho. Jen z vyprávění jsem věděla, že kvůli němu moje matka ztratila oba dva syny. A také rozum.

,,Jak?! Jak jsi mohla být tak sobecká?! Tak sobecká?!" rozkřičela jsem se na hrob a klesla do sněhového koberce, ,,chtěla jsem jen, abys mi odpustila! Proč jsi mi nikdy nesplnila jedno jediné přání?!"

Někdo mi položil ruku na rameno. Byla drobná a chladná, jako sníh kolem mě. Ihned jsem ji poznala. Se strachem v očích jsem vzhlédla nad sebe. Ty její oči. Modré, jako měla matka. Jako by se v nich ukrývalo její mladší já. V očích, ve tváři, v úsměvu, který teď pohasínal. Ta podoba mě vyděsila.

,,Už Ti nemůže odpustit," promluvila tiše, modré vlasy se jí zavlnily ve větru, ,,nestihla to. Ale mohu to učinit já, pokud pochopíš, že odpouštění je to, co nás činí silnými." ,,Záleží na tom? I kdyby ano, dokázala bys odpustit i ty mně?" zadívala jsem se na ni a cítila, jak mi tečou další slzy.

,,Věřím, že jsi nikdy nebyla zlá, Denero. A věřím, že jsi nám nikdy nechtěla ublížit. Bylas jen zahnaná do kouta. Ale teď tě v něm už nikdo nedrží. A už nikdy držet nebude," odpověděla Elvenel a utřela mi tváře. Její dotek byl jemný a něžný, plný důvěry. Zatajil se mi dech.

,,Odpouštím ti, Denero ignis, dcero Marion a Dersnera." ,,Odpouštím ti, Elvenel aqua, dcero Marion a Dersnera," vzala jsem ji za ruku a pevně ji objala, ve snaze zabránit další vlně slz. Ale mělo to opačný účinek. Obě dvě jsme se choulily u matčiného hrobu, v pevném sesterském objetí. A obě dvě jsme plakaly. Nevím, zda to bylo smutkem, dojetím nebo radostí. Možná to k tomu patřilo.

Každý pláče, když se vrací domů.

Každý v sobě máme kousek Patriase

3. května 2016 v 16:50 |  Fascinující
Tento článek jsem se chystala napsat už dlouho, ale nikdy jsem k němu nenašla to správné odhodlání. Až nyní, když jsem dělala tyto fotky pro mého přítele.

Abych vysvětlila nadpis tohoto článku: Patrias je syn Marion a Dersnera, zrzavý náctiletý chlapec, který ovládá živel země. Dokáže manipulovat s horninami a půdou, ačkoliv zatím jen lehce, neboť se stále teprve učí. Už jako malý se rád toulal v přírodě a díky svému elementu hledal různé barevné a zvláštní kameny. Nebudeme si lhát, v Lunarii jich je požehnaně mnoho. Později je rozdal mezi své přátele a dělal jim pak radost. Stalo se tak, že se Patrias o tyto krásné kamínky, polodrahokamy a drahokamy začal více zajímat. S Metally také zjistil, že do nich může vkládat energii (momentálně na této dovednosti usilovně pracuje a snaží se poodkrýt tajemství, která minerály ukrývají). Postupně si vytváří stále větší a větší sbírku. A já s ním. Společně jsme tomuto koníčku zcela propadli. Bohužel nemám takové schopnosti jako on, a tak je má sbírka zatím velmi maličká.

V tomto článku bych vám tedy chtěla představit svá malá babátka, na které jsem velmi pyšná

Chci se dopředu omluvit za kvalitu fotografií. Na každém podkladu vypadaly kameny úplně jinak, a já nemohla najít nějaké vhodné pozadí. Proto většina z nich vypadá o dost tmavší, než v reálu.
(fotky naleznete pod perexem)

Údolí vodopádů

31. března 2016 v 22:21 |  Fascinující
Salve~
Dlouho jsem neměla nic, co bych sem mohla přidat. Až teď v pondělí jsem se s tátou vydala na výlet do Srbska, to jest vesnice, která spadá pod CHKO Český kras. Podnikli jsme nádhernou a dlouhou procházku do Údolí vodopádů, k Bubovskému potoku a dál ^-^ Bohužel jsem s sebou neměla foťák, pouze mobil, který fotí dost na nic. Proto se omlouvám za příšernou kvalitu. Příště si vezmu nějaký velký "kanón", nebo aspoň maličký foťáček :3

(více pod perexem)

Elvenel

6. března 2016 v 2:58 |  Postavy
Ferus se rozhodla spáchat sebevraždu. Ferus začala dělat další schéma postavy. Ferus dokončila schéma a dostala ponožku. Ferus je volná.

Opět mockrát děkuji za pomoc mé drahé crudelis sister R. R., která mi poskytla šablonu i potřebnou pomoc a motivaci. Bez Tebe bych to asi vzdala. Jsem tak ráda, že Tě mám ;u;

Vzhledem k tomu, že budou za chvíli tři hodiny ráno, jsem text po sobě nečetla. Určitě obsahuje plno chyb a stále dokola se opakující slova, fráze, věty a myšlenky.

Motýlí jizvy

5. března 2016 v 2:22 |  Příběhy
Pohlédl na její obnažené tělo. Léčitel ošetřoval zraněnou princeznu, jež se právě vrátila z bojiště. Seděla před ním, tak zranitelná a slabá, odhalená bez masky a bez lží, jak ji nikdy nikdo neviděl. Její ohromná šedá křídla bezvládně ležela za ní, zlámaná a bez jediného kousku citu. Už se nedala zachránit. Princezna bude žít, ale už nikdy nebude moct létat.

Léčitel právě dokončil ošetření poslední velké rány, když si všiml tří podlouhých jizev na její paži. Každá byla jinak dlouhá a jinak stará, všechny tři se zjevně hojily velmi dlouho a těžce. Léčitele ovládla lítost a zvědavost zároveň. "Kde jste k nim přišla?" vyslovil svou otázku nahlas.

"Jsou z boje se Životem," odpověděla mu princezna. Ukázala na první jizvu: "Tahle mi připomíná, že nikdy nesmíme být závislí pouze na jednom člověku. Že se nesmíme nechat oklamat. Že nemáme zapomenout na ostatní jen kvůli jedné osobě. Že když nás zradí náš vlastní svět, nesmíme ho hledat v někom jiném. Protože když jej ztratíme, ztratíme všechno. Všechno, na čem nám kdy záleželo, do čeho jsme vkládali všechny své naděje a sny, všechno to, pro co jsme dýchali. Nesmíme vložit svůj život do cizích rukou. Lidé přicházejí a zase odcházejí. A někteří mohou odejít i s naším životem."

"Druhá jizva mi ukazuje, jak pomíjivé jsou mezilidské vztahy. Jak lehce si k lidem vybudujeme důvěru. Jak ji v jednom jediném momentě dokážou zničit, pohřbít nás hluboko pod zem a udělat z nás špatného člověka. Jak moc se snažíme někomu vyhovět, až změníme sami sebe. Jak moc bojujeme pro nějakou věc, o které si myslíme, že je ta správná. Ve skutečnosti nás ale zabíjí uvnitř. A s ní i naši důstojnost a vše, na čem nám kdy záleželo. Člověk tak moc hledá místo, kam zapadá, kde má své útočiště a dobré lidi, až nakonec přestane být obezřetný. V ten moment si nechá vrazit kudlu do zad. Jen kvůli tomu, aby byl šťastný, ačkoliv se nakonec stane pravý opak."

"Třetí jizva symbolizuje bolest mých přátel. Jejich trápení a problémy, se kterými jim neumím pomoct. Symbolizuje chvíle, ve kterých jsem jako přítel selhala, ve kterých můžu jen nečinně přihlížet, jak postupně upadají do deprese, jak umírají, jak jejich těla chřadnou pod rouškou temnoty. A ač se jim snažím jakkoliv pomoc, nikdy to nefunguje. Je jen na nich, aby se přestali v sobě utápět. Aby začali žít. Aby začali bojovat. To je něco, co za ně přátelé neudělají. Můžeš se ve válce snažit ochránit toho druhého, ale ne vždy ho dokážeš skrýt tak, aby jej nezasáhla kulka jeho protivníka."

Léčitel jí pohlédl hluboko do očí. Nedokázal snést pohled na jeji bolest. "Mohu vás těch jizev zbavit. Mohu je vyléčit, mohu vyléčit tělo i mysl, můžete tohle všechno zapomenout a být zase šťastná. Už nemusíte nést tohle těžké břímě."

"Něco takového nejde jen tak zahodit. Můžu se snažit zapomenout. Ale vždy tu bude mnoho osob a věcí, které mi budou vše připomínat. Všechny chyby, všechny špatné věci. Celá má minulost se za mnou bude táhnout, stejně jako má zmrzačená křídla. Už navždy mě bude provázet mé staré já," promluvila princezna a odvrátila pohled. "To je také důvod, proč se hned zítra vrátím do bitvy. Nechci vymazat nic z mého života. Chci víc jizev. Chci více bolesti. Protože právě bolest mě dělá silnou."

Tu noc ji léčitel uvěznil ve velké průhledné sklenici s dýchacími otvory. Polapil ji jako motýla. Nechtěl dovolit, aby bylo princezně ublíženo. Nechtěl dovolit, aby se jí něco stalo, aby utrpěla další jizvy. Cítil k ní bezmeznou lásku, musel ji chránit před okolním světem. Myslel si, že když nebude nic cítit, bude šťastná. Ale ona naopak cítila všechno. Protože ji nedokázal ochránit před ní samotnou.

Krása nemůže přežívat, krása musí žít.

Druhý den ji nalezl ve sklenici. Mrtvou.

Budoucnost - Dmitry Glukhovsky

23. ledna 2016 v 17:34 |  Fascinující
Dlouho jsem tuto knihu odkládala. Dlouho jsem ji četla, neboť jsem trpěla nedostatkem času kvůli škole. A teď jsem dlouho odkládala i tuto recenzi, protože se mi do ní zkrátka a dobře nechtělo. Sláva Ferus, královně Lenosti a Utrpení!

Ale teď k tématu - rozhodla jsem se s vámi podělit o názor na tuto úžasnou knihu a pokusit se o nějakou seriózní recenzi. Poslední jsem psala před čtyřmi roky do čtenářského deníku, tudíž těžko říct, zda tento článek bude mít všechny body, jaké má správně mít.


Příběh se odehrává v Evropě v roce 2454. Země je přelidněná, protože nikdo neumírá. Lidé vynalezli lék na smrtelnost. Všichni mají právo na věčný život, ale pouze pod jednou podmínkou: nesmí přivést na svět další děti. Pakliže tak učiní, musejí se pro své potomky vzdát vlastního života; nechat si vpíchnout akcelerátor, který je během nadcházejících deseti let zestárne a zabije.

Jan Nachtigall, člen Nesmrtelných, se živí hledáním nezákonných dětí, které pak umisťuje do internátů. Tyto internáty slouží jako výcvik pro takovéto lidi, nutí je se zřeknout svých vlastních rodičů a takřka jim dělá ze života peklo. Utrpení nelze uniknout. Z dětí vycvičí silné muže a ženy, jež slouží Falanze. Jana ale i nadále pronásledují strašlivé noční můry, každou noc se ve snech vrací do internátu a stále dokola prožívá hrůzy z jeho dětství.

Jednoho dne však do jeho života vstoupí změna. Jeho nadřízený ho povolá najít teroristu ze Strany života, bojující proti Nesmrtelným. Když jej Jan konečně dopadne, jeho život se převrátí naruby a už nikdy se nevrátí do starých kolejí. Spatří svět ze zcela jiného pohledu. Musí si ujasnit, kam směřuje a pro co je třeba bojovat.

Ačkoliv to tak možná nevypadá, celá kniha je hodně založená na citech. Aspoň ty moje kompletně zničila. Její dočtení mě rozbrečelo a přinutilo k dlouhým úvahám. Zanechalo to ve mně něco zvláštního, odlišného od obyčejné knihy. Nedokážu tenhle pocit pojmenovat. Jedno však vím jistě; poskytlo mi to neopakovatelný zážitek, který ráda doporučím i ostatním.

Jediné, co bych snad vytkla, je přeskakování v čase. Jan často vzpomíná na internát, klidně i uprostřed děje, což čtenáře může zpočátku hodně zmást. Po nějaké době si však zvyknete, vše začne do sebe zapadat a dávat větší smysl.

Zpočátku může vyprávění působit nudně, ale když objevíte jeho půvab, přinutí vás přemýšlet a vnímat i ty nejmenší detaily. A to je dle mého názoru na knížkách tak úžasné.


Kapitola třetí: Pud sebezáchovy

10. ledna 2016 v 19:23 | Elizabeth North |  Země mlhy
Narozeniny jsou skvělým dnem. Všichni slaví, že jste přežili další rok. Ale ve skutečnosti jste o rok blíže k smrti. V podstatě se jedná o hezký paradox. Nevěděla jsem, co z toho jsem ten den oslavovala. Ale rozhodně jsem si to užila. Měla jsem kolem sebe lidi, na kterých mi záleželo. To bylo hlavní. Pokud oni byli v pořádku a šťastní, pak já také. Alespoň jsem si to myslela, jenže jsem si za ta léta nalhávala tolik lží, až jsem si nebyla zcela jistá, co je pravda a co je jen mé doufání. Stejně jako jsem si nebyla jistá, zda jsem šťastná. Všechny jsem je moc milovala a byla s nimi ráda, ale zároveň jsem měla strach, že jim nějak ublížím, zklamu, nebo jakkoliv přivedu do negativního stavu. A to jsem nechtěla. To byl také důvod, proč jsem se držela od nich stranou. Beztak jsem si s rodinou moc nerozuměla a přátelé... Těm jsem se poslední dobou vyhýbala. Nečinilo mi to potěšení, ale pro ně to tak bylo lepší.

Dnes jsem ale nechtěla být sama. Chtěla jsem být s kamarády a s rodinou. Poděkovat jím za to všechno, co pro mě udělali, za to, že zůstali se mnou. Za to, že si ve svém životě udělali místo i na mě. Chtěla jsem s nimi sdílet štěstí, které mi dali. Snad ta myšlenka, že se jim odvděčím svou přítomností, nebyla moc egoistická. Nechtěla jsem vypadat sebestředně. Ale můj čas strávený s nimi bylo to jediné, co jsem jim mohla dát. Kromě mé oddanosti vůči nim. Ale ta se už stala samozřejmostí.

To byla jediná věc, kterou jsem na svých blízkých skutečně nesnášela. Byla jsem pro ně samozřejmostí. Mohli se mnou vždy ve všem počítat. Nevím, co mi na tom vadilo víc; zda jsem se cítila nedoceněná, nebo jsem se bála, že je zklamu. Možná v tom byla kombinace. Nechtěla jsem je zklamat. Ale já sama jsem se vnímala jako zklamání. Člověk, který v něčem velkém selhal, cítí se vinen, ale přesto neví proč, ani co provedl. Přesně natolik jsem klesla se svým sebevědomím a nedokázala s ním hnout. Napadlo mě, že se možná jedná o instinkt. Že to všechno teprve přijde a selžu až v budoucnu. Ale za jak dlouho to bude?

Na co nesáhnu, to nepokazím, říkala jsem si. A tak jsem se od všeho izolovala. Udržovala jsem obě strany v bezpečí, i když mi to hodně ubližovalo. Nakonec jsem se dostala do fáze, kdy jsem si na samotu zcela zvykla, naopak jsem ji vyžadovala. Přesto mi však něco chybělo. Neměla jsem komu vyjádřit své myšlenky, nikoho, s kým bych si promluvila o tom, jak moc se trápím. Asi to tak bylo dobře, nikoho jsem nezatěžovala svými problémy. Nepřenášela jsem svou negativní energii dál. O to horší to však bylo. A já se stále více a více bořila do země, neschopná se z ní sama vyhrabat. Věděla jsem, že bez pomoci už nikdy nebudu zase uvažovat normálně, jako lidi kolem mě. Že nebudu zdravá, jako oni. Ale neměla jsem odvahu o pomoc požádat. Nechtěla jsem je obtěžovat. Nebo jsem se možná bála odmítnutí. Nevím.

Když už jsem nedokázala mluvit, začala jsem psát. Pokud na lidi mluvíte, prakticky je nutíte, aby vám naslouchali. Ale při psaní ne. Text si přečtou jen ti, kteří chtějí. Ti, kteří vám chtějí porozumět ze své vlastní vůle. V mém případě jsem se však zastávala názoru, že o to nikdo stát nebude. Psala jsem jen pro sebe. Vzala jsem tužku a papír. Psala jsem ve dne, psala jsem v noci, ve škole, doma, všude. Odprostila jsem své vědomí od všeho kolem. Nevím, co jsem psala. Tužka mi prostě klouzala po papíře, a jak vytvářel grafit tenkou šedou stopu, nechával na papíře i kus mých úvah. Mého myšlení. Mého já. A to mne svým způsobem osvobozovalo.

Ten den jsem doopravdy nestrávila se svými přáteli a rodinou. Ale sama, nad sešitem, který mi brzy došel. Všechny stránky jsem popsala. A tak se stalo, že "papírová" terapie selhala.

Má smysl se tedy upnula zpátky ke snu. Byl to vůbec sen? Zdál se být tak realistický. Nikdy jsem si ze snů neodnesla tak silný zážitek, o to více matoucí to bylo. Co to mělo znamenat? Chtěla jsem se tam vrátit. Prozkoumat to. Ale povede se mi to vůbec?

Položila jsem se na postel a pokusila se opět usnout. Ale nemohla jsem. Nedokázala jsem zcela odprostit svou mysl od všech myšlenek. Měla jsem prázdnou hlavu, a zároveň přeplněnou nepřeberným množstvím emocí. Cítila jsem hodně, a zároveň nic. Tu noc jsem se vznášela někde na hraně spánku a bdělosti. Ale žádný sen jsem neměla, ani jsem se nedostala do jiné dimenze. Zůstala jsem uvězněná ve svém těle.

Zazvonil budík. Pondělí, 13. září 2010, sedm hodin ráno. Čas na skvělý den ve škole, uslyšela jsem sarkastický hlas, někde daleko a přesto blízko. Tuký seděl na okně a sledoval lidi na ulici. Byli jako chodící mrtvoly. S prázdnou hlavou, s prázdným tělem, prostě kráčeli dopředu za prací, kterou považovali za svůj cíl. Zpočátku jsem tím pohrdala. Ale v tu chvíli jsem se zarazila. Oni měli cíl. Já ne.

To bylo ono. Cíl. Nikdy jsem si za ničím nešla, nikdy jsem nechtěla ničeho dosáhnout. Nevěřila jsem, že bych něčeho dosáhla. Všichni měli plno plánů do budoucna. Ale já ne. Místo milující rodiny, skvělé práce a luxusního domu jsem viděla jen tmu. Možná to byla rakev s mým tělem. Všechny oživlé mrtvoly se draly na povrch. Ale já ne. Ta moje byla uvězněná v rakvi.

"Elizabeth Northová, je na čase najít svůj cíl," řekla jsem si, vycházejíc z našeho malého skromného bytu. Čekal mne nový školní den, plný nových informací, zábavy, přátel a krve. Kráčela jsem chodbou paneláku a prohlížela si prázdné zdi. Vše to působilo hodně nepříjemně. Tohle nebyl moc dobrý začátek. Vyběhla jsem ven, nadechnout se čerstvého vzduchu. Léto už mizelo. Jeho odchod byl poznat všude. Moc se mi to líbilo. Tohle bylo mé období. Období chladných nocí, deště a divokého větru.

Namířila jsem si to po ulici k mé škole. Zařadit se mezi skupinu lidí. Předstírat, že je všechno v pořádku a že mezi ně patřím. Uměla jsem se skvěle přetvařovat, každý den jsem předváděla neskutečné herecké výkony. Neměla jsem být sebou, ale někým jiným. Nějakou zcela jinou Elizabeth Northovou. Aby byli všichni šťastní.

Sklíčeně jsem postupovala v davu dětí hrnoucích se do školy. Nenáviděla jsem davy. Měla jsem z nich panickou hrůzu. Nepřekážím někomu? Nedýchám moc nahlas? Možná bych neměla dýchat vůbec. Zatímco jsem se utápěla ve svých obavách, dav došel až ke škole. Děti se praly o to, kdo do budovy vstoupí dřív. Zmatek. Chaos. Nějaký šesťák mě srazil na zem. Cítím, jak mi po čele teče malý pramínek krve a pokračuje stále dál, až na nos. Velké vstupní dveře mezitím pohltily celý dav. Konečně jsem zůstala sama, ale ne na dlouho. Přicházeli stále další.

"Než se vdáš, tak se ti to zahojí," usmála se na mě učitelka, když mi ránu zalepovala náplastí. Problém byl v tom, že se nikdy nevdám. "Jistě," pokusila jsem se jí oplatit úsměv. Nebyl však ani zdaleka tak povzbuzující, jako ten její. "Jak se ti to stalo?" optala se, když skončila. "Zakopla jsem před školou," odpověděla jsem tiše. Jsem střevo. "Cítíš se dobře? Nemám zavolat domů?" věnovala mi ustaraný pohled. Naše češtinářka byla zkrátka a dobře anděl, který se staral o dobro všech. Poznala, že mi něco leží v hlavě. "Je mi fajn, děkuji," podívala jsem se na ni vděčně. Připadala jsem si trochu hloupě, že jsem jí jen poděkovala. Na splacení dluhu to bylo málo. Protože mi doopravdy zlepšila den. Nesmírně jsem si vážila její péče, měla jsem chuť ji obejmout. Místo toho jsem se s ní rozloučila a odešla do třídy.

Ve třídě se mě všichni vyptávali, co se stalo. Ne že by je zajímalo, zda mi je dobře. Byli prostě jen zvědaví, jak jsem se zase znemožnila. A tak jsem prostě mlčela a nevšímala si jich. Neměla jsem důvod s nimi mluvit. Stali se pro mě hrozně cizími, stejně jako jsem se stala cizí pro ně. Ale nevadilo mi to. Aspoň si mě nevšímali, což bylo velké plus.

Den mi uběhl vcelku rychle. Bavilo mě se učit novým věcem. Ten šedý svět prostě na moment zmizel a vystřídalo ho zcela zajímavé místo. Nejlepší byla přírodověda. Fascinovalo mě, jak to všechno v přírodě funguje. Jak tam všechno má své místo. Nejlepší na tom všem byly květiny. Dávají vám kyslík, dělají vám tichou společnost a když si s nimi povídáte, lépe rostou. Doma jsem měla plno květin, se kterými jsem si povídala a dávala jim jména. Můj oblíbenec byl malý kaktus Bodlinka.

Konec školy. Armáda studentů se natěšeně hrnula zpátky domů. Radši jsem počkala ve třídě, abych se nestala obětí davu. Nikam jsem nepospíchala. Konečně jsem teď byla sama.

Měla jsem celý byt jen pro sebe. Nikdo mě tu nerušil. Byla mi zima, schoulila jsem se tedy v posteli do klubíčka a snažila se ze sebe vydat co nejvíc tělesného tepla. Pevně jsem u toho objala svou oblíbenou knížku. Někdo nacházel útěchu u přátel, jiný v plyšácích... A já v knihách. Slibovaly mi, že každý příběh skončí dobře.

A to byl další subjekt, který jsem potřebovala. Útěchu. Naději, že to všechno dobře skončí. Že se jednou zlepší podmínky mé malé existence. Jenže já nedokázala věřit, že zítřky budou jasnější. Vlastně jem byla natolik slepá a sobecká, že jsem ty krásné věci, ač neúmyslně, přehlížela. Už jsem se z nich nedokázala těšit. Nechtěla jsem si na ně zvykat. Myslela jsem si, že o ně brzy přijdu.

Neměla jsem sny, protože jsem se bála zklamání. Faktu, že jich nedosáhnu. Že nemám žádnou naději. A neměla jsem naději, protože jsem neměla žádné sny, nic, co by se mohlo změnit. Uvízla jsem na mrtvém bodě. Zabloudila jsem v začarovaném kruhu. Jakou tedy měl mít můj život cenu, když mně samotné neučinil potěšení? Proč jsem si ho nevzala? Prostě ho neukončila? Co mě tu drželo?

Často jsem přemýšlela o smrti. O nehodách, vraždách, sebevraždách... A teď mě ty myšlenky přepadly taky. Vylezla jsem si na okenní parapet a sledovala lidi na ulici. Mohla bych otevřít okno. Omylem se vyklonit, spadnout a zlomit si vaz. Ale to jsem nemohla udělat. Vyděsila bych moc lidí, ušpinila bych chodník a jejich šaty od krve a vnitřností.

Co však bylo ještě horší... Vzbudila bych v lidech pocity. Možná vztek, možná lítost, možná strach. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem ovlivnit jejich emoce, myšlení, nebo snad charakter. Zaslouží si dobrý život, který nebude negativně narušen nějakou malou holkou. Mé bytí nesmí nikomu uškodit. To bylo moje pravidlo.

Opřela jsem se čelem o skleněnou okenní tabulku. Zatočila se mi hlava, v jednu chvíli jsem myslela, že se svalím na zem. Zatmnělo se mi před očima, nic jsem neviděla ani neslyšela. Obklopovalo mě jen prázdno. Stávalo se mi to často, ale tohle bylo mnohem silnější než obvykle. Snažila jsem se popadnout dech. Počkat, v té tmě se něco mihlo.

Probrala jsem se. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Možná chvíli, možná mě probudila rána, když jsem spadla. Ocitla jsem se na podlaze, vedle mé postele. Strašně mě bolela hlava, přišlo mi, že někde uvnitř slyším dunění hromů. Bolest mi pulsovala celým tělem a stávala se nesnesitelnou. Nehýbala jsem se. Zatím jsem to nezvládla. Jen jsem zírala do bílého stropu a představovala si na něm plno barevných vlnek a spirálek. Jednou je tam nakreslím. Vyzdobím si pokoj vlnkami a spirálkami, aby nebyl tak smutný. Jenže to bych musela umět kreslit. A na to jsem moc nešikovná.

Cítila jsem, jak se mi do těla postupně vrací cit. Konečky prstů, dlaně, chodidla,... Dobře, to bychom měli. Představovala jsem si, jak má tělesná schránka září a regenuje se. Při nejmenším mě to skutečně zaujalo. Myšlenky však po chvíli zmizely, nahradila je zase ta tupá bolest, která mi zabránila se koncentrovat na cokoliv jiného.

Nechápala jsem to. Okno bylo nízko. Nemohlo to přece tolik bolet. Myslela jsem, že se ve mně všechno zlámalo a držela to pohromadě jen kůže. Jako když si zlámete sušenku v obalu, díky kterému se nedostane ven ani drobeček. Ale nic zlomeného jsem neměla. Po chvíli vše zmizelo. Plíce začaly dýchat, srdce pumpovat krev. Jak dlouho to mohlo trvat? Pár vteřin? Pro mě to byla věčnost.

Posadila jsem se zády k posteli a vyměnila si s Tukým zmatený výraz. Nemohla jsem přijít na žádná rozumná odůvodnění. Že by se jednalo o psychosomatickou bolest? Natolik silnou? Bylo to vůbec možné?

Tuký se ke mně vyděšeně přitulil. Můj kodex, který mi zakazoval probudit v ostatních negativní emoce, byl právě porušen. Strach vystřídal špatný pocit, že jsem zase selhala. Konejšivě jsem ho pohladila po hlavě a přitiskla si ho blíž k sobě do jemného objetí. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla, že se bojí. Jak jsem to mohla dovolit? "To nic, všechno je v pořádku, zlatíčko moje," usmála jsem se na něj ve snaze ho uklidnit. Sama jsem ale věděla, že není. Proč jsem se o sebe tak bála? Možná se někde v mé mysli skrýval malý kousek Elizabeth, který měl ze smrti skutečný strach, který se bál o své lidské bytí a snažil se být co nejvíce úspěšný. Ale v čem? V pudu sebezáchovy? V přežití? Proč?

Nerozumněla jsem tomu. Nerozumněla jsem sobě. Zaobírala jsem se sama sebou, byla sobecká... A i tak jsem se v sobě nevyznala, což bylo hodně nepříjemné. Potřebovala jsem nohama stát na pevné zemi. Ale jak toho docílit?

Opět jsem se zavrtala do postele pod hřejivou přikrývku a pustila si do sluchátek svou oblíbenou písničku. Jednalo se o instrumentální hudbu, jako z nějaké fantazy scenérie. Znala jsem každý její tón, každou notu, efekt, sebemenší záchvěv zvuku. Milovala jsem ji. Byla melancholická, klidná. Poslouchala jsem ji pořád dokola. Poskytovalo mi to útěchu. Je to jako když se díváte na svůj oblíbený film. Poprvé vás napíná až do konce, podruhé si už tak nějak pamatujete, co se stane dopředu a po jedenácté už ovládáte polovinu dialogů. Znáte ho. Víte, co následuje a jak skončí. Stejně tak, jako si byl někdo jistý ve svém filmu, já si byla jistá v téhle písničce. Nemohlo mě na ní nic překvapit. Vždy se opakovala, stále znova a znova. Nedokázala se změnit. Díky tomu se stala tak nádhernou.

Co však bylo ještě lepší byl pocit bezpečí a atmosféra, kterou vyzařovala. Představovala jsem si u ní lesy a louky. Čistou přírodu. Tam jsem se skutečně cítila doma. Ráda jsem chodila do přírody, pozorně naslouchala jejím zvukům a nechávala svou mysl odpočinout. Milovala jsem tu vůni, milovala jsem tu smyslnost. Vyčistila jsem si zde hlavu, nechala myšlenky plynout s klidným větrem.

Ta dokonalá idea mě ukolébala do slabého spánku.

Ocitla jsem se ve tmě. Nespatřila jsem žádné obrysy předmětů. Neviděla jsem ani své malé ruce. Bloudila jsem nekonečnem, ve kterém nebylo nic. Všechna dokonalost se ukrývala v temnotě. A z toho jsem měla panickou hrůzu. Připadala jsem si jako zavřená v nějaké krabici, jejíž stěny se posouvají pořád blíž a blíž ke mně. Svírají mě, drtí mi kosti a orgány, celou mou tělesnou schránku. A s ní i moji podstatu. Toužila jsem po vysvobození, po rychlé smrti. Protože mrtvoly nic necítí. Nemusí trpět.

Padám. Padám dolů, do stále hlubší a hlubší nicoty. Čekám na to, až dopadnu a najdu klid v náruči smrti.

Magická síla grafitu

3. ledna 2016 v 19:03 |  Kresby
Ferus se zase učila kreslit ^-^ Takhle dopadly její prosincové kresby~
(více pod perexem)

Další články


Kam dál